K těmhle botám se čichá!

K těmhle botám se čichá!

Když jsem dostala pozvání na otevření butiku s originálními botkami Bella Brutta Shoes, s radostí jsem se akreditovala. Byl jsem totiž zvědavá. Vidět na vlastní oči boty navržené samotnou Vivienne Westwoodovou a na vlastní nos přičichnout k voňavým botám. Uznejte, to jsem si nemohla nechat ujít.

Dorazila jsem o pár minut dřív. Nerada totiž chodím pozdě, ale tentokrát mi to přišlo spíš nevhodné. Na chodníku se teprve chystalo pohoštění a nikde nikdo, kdo by otevření butiku slavnostně zahájil a řekl pár hřejivých slov na úvod, jak bývá při takových akcích zvykem. Nakonec se ukázalo, že ona neformálnost a záměrná neorganizovanost je mnohem přátelštější a sympatičtější a člověk si připadal jako vítaný zákazník, a ne jako novinář, od kterého se čeká pochlebování.

„Co to je vlastně Bella Brutta,“ zeptala jsem se na úvod své sympatické průvodkyně, abych zaplašila počáteční  rozpaky. Mé chabé jazykové schopnosti stačily k tomu, abych si dokázala odvodit, že bella je krásná a brutta ošklivá, ale nějak mi to nešlo dohromady. Odpověď mě mile překvapila, protože vyjadřila přesně to, o čem je móda a trendy: „Co se někomu zdá krásné, jinému může připadat ošklivé.“ A tak je to i s botičkami, které v tomto originálním butiku v Železné ulici prodávají.

A tak to bylo i v mém případě. Z některých bot jsem byla nadšená, jiné mi připadaly skoro ošklivé. A kupodivu zrovna ty od Vivienne. Ale i to je možná nezvyk. Když jsem je pak viděla obuté na noze, musela jsem uznat, že jim trochu křivdím. Nicméně, plastové lodičky na vysokých podpatcích bych si určitě nekoupila.

Nejsem asi klasicky ulítlá módní redaktorka, ale úplně obyčejně racionálně uvažující ženská. Lodičky na šteklích bych stejně neužila, ale docela bych si „smlsla“ na kožených mokasínech.

Líbily se mi i dřeváčky, které, milé dámy, opět přicházejí do módy. Připomněly mi mládí, kdy se hodně podobné, i když ne tak luxusní, také nosily. To mi bylo asi šestnáct a dřeváčky mi udělaly takové puchýře, že na ty se zapomenout nedá. Ale byly krásné, ty boty samozřejmě, a kdo chtěl jít s dobou, musel je mít.

Uvidíme, jak se chytnou tentokrát.

A co voňavé boty? „Můžu?“ nesměle jsem se zeptala své milé průvodkyně a přičichla k balerínkám lákavých barviček. A opravdu voněly jako ovocné bonbony. Jen by mě zajímalo, jak jim ta vůně dlouho vydrží.

Uvidíme, vlastně ucítíme. Jedny voňavé žabky jsem dostala jako dárek, tak až na ně bude vhodné počasí, budu referovat.