Možná to znáte také. Člověk je někdy tou naší žhavou současností tak udolán, že si občas rouhačsky povzdychne, jak mu už celý ten Kocourkov leze na nervy a že je to snad čím dál horší.
Ale když napočítám – pro zklidnění – do deseti a poté vzpomenu na dobu, kdy jsme „kráčeli ke světlým, socialistickým zítřkům", beru všechno rychle zpět.

Mladším lidem to přijde normální a samozřejmé, ale říkám si, že by snad člověk měl denně jódlovat blahem, že je ta hrozná doba definitivně - pevně doufám - pryč.

Ano, všude kolem miliony problémů, ale přesto mám pocit, že aspoň dýchám. Na rozdíl od toho dřívějšího, každodenního dávení se drnem socialismu.
Vysvětlím na příkladu jedné společenské situace. A záměrně se budu vyhýbat slovu „svoboda“. Někdy mi už totiž opravdu přijde jako vytunelovaný pojem.

Jednoduše řečeno: dneska máme možnost a právo NEZÚČASTNIT SE, NEZAPOJIT SE, NEANGAŽOVAT SE! Můžeme si sami rozhodnout, do jaké míry naskočit na ten současný společenský kolotoč. Chceme-li být ultra trendy, prosím. Chceme-li si žít absolutně po svém, jak je libo. Můžeme si najít jakýkoli kompromis, je to jen naše věc.

Jistěže, ve většinovém proudu se žije snadněji, jakákoli nezávislost vyžaduje víc odvahy. Ale diktát různých „trendů“ mi přijde ve srovnání s „diktátem proletariátu“ jako nic. Jedním z perverzních rysů socialismu také bylo, že všichni museli pochodovat v jednom střeženém průvodu a ještě se u toho tvářit šťastně a třepetat mávátky. Neusmíval ses? Byl jsi podezřelý. V tu ránu si tě mohli - nějaká velká sestra nebo velký bratr - zapsat do notesu.

Nebudeme se teď bavit o práci v disentu. Ale vzpomeňte si: k problémům přece úplně stačil podivný účes, nápadně „zápaďácké“ oblečení, nemístný vtip ve frontě na banány, neúčast na brigádě, četba nevhodné literatury i to, když vám třeba chodily dopisy s exotickou známkou. Vždycky byla poblíž nějaká domovní důvěrnice, uliční výbor, zapšklý soused, aktivní vrátný s opaskem Lidových milic nebo přímo fízl. A kdo se dostal do notesu, měl smůlu.
V 50. letech si vás „proklepla“ StB, o dvacet let později se „jen“ odněkud vynořovaly problémy a stopadesátkrát vám otravovaly život.
Šikanovali vás, i když všichni včetně Husáka věděli, že je „tábor míru“ jedna velká všivárna. Šlo jen o to, kdo měl pevnější nervy a stabilnější žaludek na neustálé vyvěšování praporků. Jistě, i tehdy se dalo NEPODLEHNOUT. Ale kolik takových frajerů bylo? Kdo chtěl riskovat nějaká předvolání?
A tak jsme si křivili záda, nechávali si na sebe kydat špínu a teď se divíme, že je „zažraná“.
Dneska můžeme být trendy a in, nebo nemusíme, můžeme mávat na Letné, komu se nám zachce, prostě nikdo už nikoho nenutí „socialisticky pracovat – socialisticky žít“.

Reklama