K létu patří neodmyslitelně různé letní tábory, které jsou správnou formou pro zvýšení sportovní aktivity a mnohdy také jakousi zkouškou odvahy. Ať už se zvládnutí cizího prostředí bez rodičů, nebo překonání vlastního strachu.
Vrah je upír
Jako malá jsem jezdívala rok co rok na tehdejší pionýrské tábory, později už jsem jezdila také jako instruktorka a vedoucí. Odjakživa jsem měla nejradši noční táborovou zkoušku odvahy, tehdy se tomu říkalo bobřík odvahy. Bavilo mě ho nejen překonávat, ale také ho o pár let později pro děti vymýšlet a chystat. Pravdou je, že čím byly děti na táborech starší, tím méně se bály a měly z nás spíš legraci:
„Jé, paní vedoucí, to jste Vy?“
Na jednoho bobříka však nikdy nezapomenu. Bylo to na letním táboře blízko Klatov a tehdy jsem chodila asi do třetí třídy základní školy. Vedoucí nám dlouho dopředu připravovali opravdu pečlivé bobříky odvahy. Tehdy byl rok upíra (každý rok byl na táboře rokem něčeho, předtím to byl rok čarodějnic, předtím zase bazilišků apod.). No a v tom roce upíra už jsme všechny děti tak nějak dopředu počítaly s tím, že na stromech budou rozvěšeni netopýři, sem tam přiletí nějaký upír, možná přiběhnou i (dvounozí) vlci.
Chodili jsme ve dvojicích a naším úkolem bylo projít kouskem lesa, aniž bychom se nepo… strachy. Prostě důkaz toho, jak jsme v noci v lese odvážní. Kdo nechtěl, ten chodit nemusel, ale nedostal bobříka odvahy, a tudíž ani na konci tábora ohodnocení.
Já jsem milovala upíry už od školky. Šla jsem stezku odvahy s o rok starší kamarádkou Vendulkou, taková poseroutka, ale odvážná vlastně už tím, že to nevzdala a šla. Vytáhly jsme si lísteček s pořadím a měly jsme jít jako úplně poslední. Páni, to už bude hodně po půlnoci, než to všichni absolvují. Jen aby tam ti naši vedoucí vůbec ještě byli.
A opravdu, náš bobřík vyšel až kolem půl druhé v noci (první vycházeli v jedenáct hodin). Těšila jsem se, ani spát se mi nechtělo. Chytly jsme se s Vendulkou pod paží a vyrazily k blízkému lesu. Už na kraji stál pan vedoucí Pavlík převlečený za vlka, smála jsem se, že nejsme Karkulky, začal se smát také a řekl nám, že jsme odvážné holky. Netopýrů na stromech už moc nezbylo, byly z papíru a otrhaly je děti před námi. Následovala paní kuchařka v roli nepovedené upírky, hned jsme ji poznaly, protože měla velká prsa.
„No vidíš, to jsou všechno vedoucí a kuchařky,“ řekla jsem Vendulce, a ta se přestala bát. Zbývalo už jen přejít malý potok, kousek louky osvícené měsícem, a následovalo konečné stanoviště, kde jsme dostaly zápis, že jsme splnily bobříka odvahy.
Procházely jsme kolem stohu slámy, a v tom jsme uslyšely takové divné zvuky, jako by vytí a kvílení. S maličko ztuhlýma nohama jsme se rozhodly stoh obejít. Naskytl se nám obraz jako z opravdového hororu. Sám velký hrabě Drácula, s maskou a v černém plášti, a pod ním se svíjela a kvílela mrtvolně bledá „nevěsta“. Vůbec nás neregistrovali. Utíkaly jsme jako o závod k závěrečnému stanovišti , že jsme asi viděly vraždu. Vendulka byla bílá, že mohla sama zastat masku upíra a jak byla vystrašená, tak ze sebe ještě vykoktala, že vrah je upír.
Zbylí vedoucí se na sebe podívali a měli jasno:
„Ti dva zase kašlou na děcka a šukají.“
Chvilku jsme to s Vendulkou nechápaly, ale pak nám to došla. Ona „mrtvá nevěsta“ byla mladá instruktorka s oddílovým vedoucím. Krev jí nepil a ona rozhodně „nekvílela“ bolestí. :)
Ale strachu nám nahnali. :)
Tématem dnešního vydání je: Strach a jak ho překonat. Máte bobříka odvahy?
- Bály jste se něčeho tak, že vám až zdřevěněly nohy?
- Jak překonáváte strach?
- Napište historky, ať už současné, nebo z dětství
- Napište i historky vašich dětí
- Je pravdivé pořekadlo, že „Strach má velké oči“?
- Uznáváte pořekadlo druhé: Když máš z něčeho strach, jdi a sáhni si na to!
- Strach i odvaha mohou mít mnoho podob
Sáhněte si na dno své odvahy a napište nám o tom na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz
Těšíme se na vaše příspěvky
Jednu ze čtenářek odměním čerstvě praženou kávou Arabica (aby ji dala sílu bdít po celou noc) a zmatňujícím tónovacím make-upem od firmy Garnier (aby nebyla bledá jako hrabě Drácula)
Nový komentář
Komentáře
jako malá sem se vůbec nebála
Já jsem za mlada byla jednou jedinkrát na junáckém táboře.A toho nočního hlídání jsem se bála.
Stezky odvahy-ano
Dobrý závěr,to byly zážitky hodně širokého záběru
MARUŠKO — #21 to je fakt
Nebyla to spíš naučná stezka?
no hezké,to si nemohli nechat na potom?
Trefa:kdyz me prepadli na prodejne,byl to velky sok.zachranili me dodavatele kteri dovezli zbozi.zlodej utekl,vickrat se nevratil.
Z čeho mám strach? Aby někoho z mých blízkých nepostihlo neštěstí a hlavně zlých a závistivých lidí. Také by mne nikdo nedonutil jít v noci na hřbitov. Vím že mi mrtví nemůžou ublížit, ale připadala bych si, že ruším jejich klid.
Stezky odvahy jsem také zažila, ale byly v poho.
No ono vidět sex ve třetí trídě a jěště za takových podmínek jako je plnění bobříka odvahy, mohlo zanechat trauma na dětské dušičce.
Já se bojím stále o někoho a potom bouřky, pokud se pohybuji venku
risina — #16
stezky odvahy. Sex, pokud se provozoval, tak asi diskrétně, za stohem jsem nikoho nenačapala.
Rikina — #15 žedné takové věci jako stezky odvahy, nebo žádné takové věci jako sex vedoucích s instruktorkami?
Na táboře jsem byla jen dvakrát, a žádné takové věci se tam neděly. Tak nevím.
V lese se nebojím ani ve dne, ani v noci, mockrát jsem spala sama v lese pod širákem, a nestalo se nic, čeho by se člověk musel bát. Jen v době honů a lovů jsem mírně nervózní, a beru si výrazně barevné oblečení, aby si mě pokud možno žádný myslivecký ostrostřelec nespletl s kancem či jinou lovnou zvěří. Protože co si budeme povídat - každej rok se píše o tom, jak zase někde nějaký mameluk v kamizole zelené zastřelil kolegu/náhodného chodce/ ba i vlastní dítě, to bylo loni, tuším.
Stezky odvahy jsem milovala
Nicméně takovéhle překvápko nám nikdy nikdo nepřipravil
Hanula — #9 take jsem se bala chodit lesem
tak jsem se pobavila