Reklama

 

Jaký jste rodič?
Co jste si předsevzala, než se vám dítko narodilo?
Už tehdy jste věděla, čím bude?
Čím rozhodně nebude?
O co vám při tom jde?

 

Jak moc být ambiciózní rodič?
Chcete jednoduchou radu?

Takovou nemám.

Kdyby to bylo jednoznačné, nebude kolem ambicí takový rozruch.

Jako pedagog mám s ambiciózními rodiči trochu problém. Ne se všemi. Záleží na tom, jak požadavky rodičů odpovídají možnostem dítěte. Ví všichni rodiče, co je v silách a možnostech jejich potomka? Uvědomují si, jaké může mít přetěžování důsledky fyzické i psychické? Že se dítěti stále vyvíjejí části těla, roste, sílí, mění proporce a že jeho tělesná a duševní schránka potřebuje být maximálně fit proto, aby to zvládla? Ví, že u mladšího školáka převládá činnost, které se říká hra? Ví, že mnohem lepší je vnitřní motivace – tedy osobní zájem dítěte?
No neví.

Žák základní školy potřebuje mít svůj čas, ve kterém se věnuje vlastním zájmům, hře, dovádění, odpočinku. Musí mít pro tyto aktivity denně časový prostor.

Dítě, které je trvale přetěžováno, je – podobně jako vy dospělí – provázeno řadou charakteristických příznaků. Je unavené, nepozorné a neklidné. Může být plačtivější, nebo naopak reaguje zvýšenou agresivitou. Vzpomeňte si na sebe, jak vypadáte a jak reagujete, když jste přetížení nebo nevyspalí (nebo nedejbože po flámu). U dítěte má však trvalá zátěž mnohem horší dopad než u dospělého, protože se teprve pozvolna učí zacházet s životními překážkami a stresovými situacemi. Samotná škola na něho při vstupu naloží vysoké nároky a zahlcuje ho povinnostmi, novými vztahy a normami.

Proto je potřeba brzy reagovat na zvýšenou únavu a změny nálad. V opačném případě pak můžete skončit s úplně apatickým nebo agresivním jedincem, se kterým pak chodíte plakat do školy a do poraden, že si nevíte rady nebo že vám dítko přerostlo přes hlavu. Mohou se dostavit poruchy spánku, zažívací a jiné psychosomatické potíže.

V momentě, kdy se dítě dokonce vrátí duševně o vývojový krok dozadu, je stav alarmující. Je to dáno tím, že se organismus nestíhá zregenerovat ani pro svůj další vývoj, proto ho sám jakoby zastaví. Dítě se utíká v psychice do doby, kdy mu bylo lépe. Může se začít počurávat nebo přestane mluvit. Jsou to extrémy, ale někdo postrašit potřebuje.

Proč chce mít častěji rodič z ryze praktického dítěte, které si už odmalička vyřezává, vysokoškoláka, který na svůj obor sotva dosáhne a nejspíš v něm nic nového neobjeví? Bude mít velmi pošramocené sebevědomí, protože školu bude studovat celou dobu s odřenýma ušima, zažije minimum úspěchu. Bude se mu špatně hledat práce, která ho uspokojí. Přitom mohl být třeba šikovným truhlářem, který udělá díru do světa, naučí se cizí jazyky a práce bude jeho koníčkem.

Proč má maminka pocit, že její holčička s potvrzenou školní nezralostí patří do školy a trápí ji trvalým neúspěchem, vystavuje ji posmívání spolužáků a obtížnému navazování kamarádství s těmi, kteří si s ní mají málo co říct?
 

Jistě, každý rodič chce mít to nejchytřejší, nejlepší dítě. Nikdo netvrdí, že bychom neměli  klást na své děti nároky, být důslednými rodiči, kteří vyžadují zodpovědnost a plnění povinností. Ale prvotní má být za každých okolností zájem dítěte. Tím teď vůbec nemám namysli to, vážení rodiče, že se dítě v obchodě dožaduje nové hračky a vy mu ji koupíte. Zájmem je myšleno to nejlepší pro osobnost dítěte, se všemi zvláštnostmi, zájmy, dovednostmi, schopnostmi a vědomostmi, vůlí, emocemi a duševní i fyzickou silou, se kterou zvládne náročné situace.

Zamyslete se proto, zda svému dítěti nabízíte hezké dětství, takové, na které bude vzpomínat rádo především jako na dobu her a radovánek. Na to má právo přeci každé dítě, ne?