Vztahy

Jsou tu s námi andělé

Dnes se mi stalo na pískovišti něco nezvyklého.

Ne, nelekejte se, nebudu už vás unavovat příběhy o mé nezbedné dceři. Nasypala sice kolegovi „bábovkáři“ písek za triko a rozšlápla jinému kyblík, ale mne to už ani nepřijde nějak vzrušující.

Když jsem totiž seděla na pomyslných jehlách na lavičce a přihlížela hrajícím si řvounům na písku, objevilo se u mne jakési stvoření. Zdvořile se zeptalo, zda si může přisednout a po mé kladné odpovědi také tak učinilo.
Výraz stvoření používám proto, že jsem v první chvíli nerozeznala, zda jde o děvče či chlapce. Ani další vteřiny mého prozkoumávání mi mnoho nenapověděly, jelikož jsem zahlédla prsa, ale i mírné vousy.
Ne, nechci aby to znělo směšně, ale jsou to fakta.

A jelikož po prvních slovech mluvila v ženském rodě, byla to tedy mladá žena, těžce rozeznatelného věku – něco mezi 12 a 20 lety. Žmoulala v ruce známý reklamní časopis s realitami, který dostáváme do schránek nebo je k mání v jakýchsi plechových schránkách např. v obchodech. Ukazovala prstem na jeden dům a ptala se mne jaký používám telefon. Po krátkém výzvědném hovoru, který směřoval na typ, značku a operátora mého telefonu mi došlo, že si chce zavolat. Neměla jsem telefon u sebe, ale to ji nepřesvědčilo. Byla jsem požádána, abych pro něj skočila domů. „Vždyť to máte jen kousek a já si potřebuju zavolat“, říkala stále a zapichovala ukazováček do zmíněného časopisu, přímo do fotografie jedné vily. Zřejmě se jí líbila.

Byl to velice zvláštní pocit. Dostala jsem se totiž na chvíli do jakési jiné reality, ve které se bylo potřeba vcítit do myšlenkových pochodů takového jedince. Neřekla bych, že to bylo úplně stejné jako s dítětem. Ona znala např. typy telefonů a operátorů, ale nechápala význam inzerátu a také vůbec hodnotu peněz. V jejím světě jsem se jen těžce soustředila na přítomnost .

Když bylo jasné, že já jí problém telefonování nevyřeším, tak přišla řeč na zvířata. Zeptala se, zda máme pejska anebo kočičku. Abych ji úplně nezklamala, vyjmenovala jsem jí naše drobné zvířectvo. Papoušek jí rozzářil oči. „Tak vy máte takovýho toho anduláčka“? Následovaly podrobné debaty o zabarvení naší andulky. Shodly jsme se, že je to stejný odstín jaký má svetřík jedné holčičky na pískovišti. „A je to kluk nebo holka?“ Musela jsem přiznat, že to nevím a že to nepoznám. Poté jsem se jí zeptala, zda to pozná ona. Vychrlila na mne odpověď, při které mi podrobně a s použitím lehce odborných výrazů vysvětlila rozdíl mezi samcem a samičkou. Právě když mi prsty na svém nose ukazovala, kde je „ozobí“, tak se náhle rozutíkala pryč. Kolem proběhl nějaký pes.

Stačila jsem jen zahlédnout, jak se ho dychtivě snaží dohonit.

Chvíli jsem se ještě dívala na místo, kde zmizela a potom jsem si všimla pohledů všech, kteří seděli na lavičkách kolem. Dívali se na mne trochu s otazníky v očích. Co by  chtěli vědět, to nevím. Myslím, že i z jejich vzdálenosti muselo být patrné, že to stvoření, které právě odešlo, nebylo jako my anebo jako naše děti.

Píšu o tom proto, že se mi zdá, že se u nás na postižené lidi stále čučí jako na nepřátelské ufony.
A nemůžu se zbavit dojmu, že zde žijí s námi daleko nebezpečnější živly. Každý den je vídáme, jak se řítí po silnicích v drahých autech a ohrožují nás svou agresivní jízdou. Anebo je můžeme vidět v televizi v politickém bloku, kde nás přesvědčují o své prospěšnosti.
Oproti nim je tato osůbka s láskou se zvířatům a slušným vychováním anděl. Ono se jim vlastně říká andělé……..

V naší rodině byl donedávna také jeden postižený člověk, můj strýc. Vždy když jsme se viděli, tak mi dal nějaký dárek. Někdy reklamní tužku, někdy hnědou klíčenku. Kvůli té se mi např. moji vrstevníci smáli. Nosila jsem ji na klíčích když frčeli značkové odznaky.

Někdy to s ním bylo těžké a jeho matka, moje babička se mu doslova obětovala. A nikdy toho nelitovala.

A tak – nelitujte vy je a když vás potká něco takového jako mne dnes, pokuste se naladit na jejich vlnu a promluvte s nimi. Uvidíte, že to nebude přínosem jen pro ně.

         
   
26.06.2003 - Láska a vztahy - autor: Jindřiška Kleknerová

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [66] soptice [*]

    átéčko: Jsi statečná

    superkarma: 0 26.06.2008, 22:54:01
  2. avatar
    [65] átéčko [*]

    soptice: Jsi hodná . Když jsem čekala druhého syna, byla jsem na vyšetření. A věděla jsem, že kdyby bylo druhé dítě stejné, tak si ho nechám. Nejde o sobectví, ale o právo na život.

    superkarma: 0 26.06.2008, 18:31:23
  3. avatar
    [64] soptice [*]

    Nechápu, jak někdo může odsuzovat ženu za sobeckost, když si nechá postižené dítě o kterém ví, že bude postižené.
    Každý jsem jiný a každý se přeci může rozhodnout, jak ho srdce vede. Na nás je, abychom takového člověka nechali svobodně se rozhodnout....a pak mu pomohli situaci zvládnout, pokud jsme jeho blízcí. Obdivuji a smekám před všemi, kteří byli před takovou vážnou a životní situaci postaveni ať ji vyřešili jakkoliv.

    superkarma: 0 26.06.2008, 14:04:31
  4. avatar
    [63] soptice [*]

    tomas: sobeckej, sebestřednej a přízemní chlap...nic víc

    superkarma: 0 26.06.2008, 13:49:50
  5. avatar
    [62] átéčko [*]

    http://cz.fotoalbum.eu/alena/a85730/slideshow

    superkarma: 0 26.06.2008, 12:19:35
  6. avatar
    [61] átéčko [*]

    Mám postiženého syna. Narodil se s Downovým syndromem. A je to opravdu můj andílek.

    superkarma: 0 26.06.2008, 11:51:35
  7. avatar
    [60] Ťapina [*]

    Otázkou je, co je víc sobecké. Nechtěla bych se dostat do situace, kdy bych se musela takhle rozhodovat. Fakt nevím, jak by to dopadlo.

    superkarma: 0 30.11.2003, 10:52:46
  8. avatar
    [59] Lucimo [*]

    tomas: Jeziiiisi ty ses blbej jak daleko vidis....
    Kdyz napises MATIEE: tak se da predpokladat ze tva slova jsou urcena PREDEVSIM ji...
    Takze pozor Tome TOHLE PISU TOBE!!!!!

    superkarma: 0 30.06.2003, 11:02:35
  9. avatar
    [53] Saturninka [*]

    Já před takovým rozhodnutím stála - sice jen 10 dní, než přišly výsledky, že je naprosto v pořádku... ale stála. Ještě teď mám husí kůži .
    Vždycky jsem byla přesvědčená, že bych si NIKDY postižené děťátko nenechala, protože na to NEMÁM. Takže když jsem čekala malou, věděla jsem já i můj , že postižené děťátko bychom nenechali narodit, už i proto, že můj má postiženého synka a ví tedy, JAK je to náročné, starat se o takového človíčka.
    Když mi přišel telegram z genetiky a po telefonu mi řekli, že výsledky nejsou v pořádku a doporučují nové odběry, jako by se mi zhroutil svět. Zbývaly mi 3 týdny do posledního možného termínu přerušení těhotenství, malá už dávno divoce hopsala v bříšku... a teď tohle. Moje chladnokrevné přesvědčení bylo naráz to tam a já najednou nevěděla, jestli bych to dokázla, jestli bych tu vymodlenou , která se nám povedla až na potřetí těhotenství, jestli bych ji dokázala jen tak "vymazat". Stokrát jsem si připomínala synka mého , tisíckrát jsem si vybavovala všechno kolem takového človíčka... a čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem byla přesvědčená, že to nedokážu - že nedokážu postarat se o ni, ani dát ji pryč.
    ALE MĚLA JSEM VELKÉ ŠTĚSTÍ, NOVÉ ODBĚRY DOPADLY VÝBORNĚ, PROSTĚ JIM JEN "NĚCO" ODNĚKUD PŘIPLAVALO NAVÍC... je zdravá krásná šikovná holka a už nikdy bych těch několik dní čekání na ortel a rozhodování se nechtěla zažít.

    superkarma: 0 26.06.2003, 22:18:55
  10. avatar
    [52] Lubar [*]

    Až jednou budu čekat mimčo, nechtěla bych před takovým rozhodnutím stát. Trošku mám pocit, že by moje sobectví zvítězilo v případě, že bych si dítě nechala vzít. Člověk nikdy nemá jistotu, že dítě bude celý život zdravé a že vás v určitém okamžiku přestane potřebovat (myslím existenčně, ne lidsky). Znám případ, kdy holka po autonehodě má poškozený mozek a je to jako by by byla postižená odjakživa. Stejně tak se u člověka může rozvinout psychická choroba, předčasná demence a tak ... Myslím, že rozhodnutí, jestli si dítě nechat nebo ne, ať už je či není postižené mnohem více souvisí s názorem na potraty obecně ... A ať tak či onak tak si myslím, že to člověka poznamená na celý život - když si dítě nechám a bude postižené, tak možná budu mít pochybnosti, jestli jsem fakt udělala dobře, že jsem si ho nechala, a když si ho nechám vzít, tak mě asi nikdo nezbaví nejistoty, co když bylo zdravé?

    superkarma: 0 26.06.2003, 19:45:38
  11. avatar
    [50] Landriel [*]

    Annie: Víš, já si o sobě myslím, že bych to taky nedokázala, ale zároveň nevím, jestli bych dokázala chladnokrevně upřít tomu tvorečkovi právo na život. A štvou mě takoví chytráci jako tomas, kteří tu vykřikují, jak mají ve všem jasno a přitom v takové situaci nikdy nebyli.

    superkarma: 0 26.06.2003, 15:53:58

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [48] Landriel [*]

    tomas: Aha, takže kdyby tvoje žena nebo přítelkyně otěhotněla a vy se těšili na mimčo a doktor jí pak řekl, že je třeba 60% šance, že to dítě bude mít třeba rozštěp patra nebo downa, tak ty jí bez váhání a přemýšlení řekneš, aby to dala pryč? Miminko, které jste si oba přáli? Ani na chvíli ti ho nebude líto, toho tvorečka, kterého jste zplodili a za kterého už v tuto chvíli máte oba zodpovědnost?

    superkarma: 0 26.06.2003, 14:04:35
  2. avatar
    [45] tutik [*]

    moji pratele maji taky naprosto zdravou, opravdu talentovanou a krasnou dceru - je ji ted 18. Podle lekaru se nemela narodit vubec nebo s velmi tezkym postizenim, kde by do par dnu zemrela...

    superkarma: 0 26.06.2003, 13:25:19
  3. avatar
    [44] kubikm [*]

    tomas:kamarádce řekli, že bude mít postižené dítě, na interupci nešla, dítě je naprosto zdravé, chodí do sportovní třídy, má výborný prospěch, tak to jen na okraj

    superkarma: 0 26.06.2003, 13:18:42
  4. avatar
    [43] artepa [*]

    Landriel: Myslím, že každý kdo zvažuje "mít či nemít" postižené dítě, by měl navštívit nějaký ústav kde se tyto děti nacházejí a potom si dokonale zvážit zda na to má nebo nemá. Jak jsem psala níže já si prošla hromadou nemocnic a když jsem otěhotněla tak jsem byla rozhodnuta, že pokud budou mít lékaři sebemenší podezření tak to zkusíme znovu, protože to co jsem prožila já jsem pro své dítě v žádném případě nechtěla.

    superkarma: 0 26.06.2003, 13:07:57
  5. avatar
    [41] Eva_CZ [*]

    Moje maminka tyto deti ucila. Mela to s nimi hodne tezke, naprosto individualni pristup, nektere nemohly chodit do skoly, tak je navstevovala doma. Daly ji tolik lasky, ze ji to za tu neskutecnou drinu urcite stalo.
    Tady ( USA ) ziji tito lide ne ustranou, ale uprostred spolecnosti. Navstevuji ,,normalni" skoly, ve kterych jsou ale specialni tridy. Pracuji vsude, kde je to jen mozne, vetsinou je potkavam v potravinovych obchodech, jak mi ukladaji zbozi do tasek.
    Jednou jsem narazila na hodne pecliveho... Dal mi kazdou polozku do extra pytliku! To bylo pytliku!
    Je jich tady hodne. Nejdrive jsem mysela, ze se mi to jen zda, protoze nejsou v zadnych lecebnach ci utulcich. Ptala jsem se na to jednoho lekare. Ano, je jich tady hodne. Nasledek hippies, drogy, alkohol....
    Odvracena strana Ameriky...

    superkarma: 0 26.06.2003, 13:03:38
  6. avatar
    [40] Lhasa [*]

    Propánajána!!! Vyspělost společnosti se přece pozná podle toho, jak vyspěle se dokáže postarat o ty, kteří sami nemohou! Pro postižené, kteří už nemají rodiče nebo jiné blízké, by tu přece měly být domovy s asistenty. To je fakt absurdní, že kdybych nedejbože musela řešit dilema, jestli porodit nebo neporodit 100% postižené dítě, že bych uvažovala "milovala bych ho, starala bych se o něj, protože chci dát lásku, a až budu na smrtelný posteli, tak holt ho nechám utratit"
    Panenko skákavá, to jsem se rozčílila

    superkarma: 0 26.06.2003, 13:02:43
  7. avatar
    [39] Landriel [*]

    ola: Já vím, ale zkus si představit, jaké by to bylo, kdybys chtěně otěhotněla, na miminko se celou dobu hrozně těšila, už měla vybrané i jméno a pak ti doktor řekl, že bude postižené. Opravdu bys bez zaváhání řekla, že ho nechceš? Zvlášť kdyby to třeba mělo být první dítě - vždycky je přece riziko, že po interrupci už další dítě žena nebude moct mít. Sama jsem o tom několikrát přemýšlela (a to mám dítě naštěstí zdravé a krásné), jestli bych měla dost síly nechat si takové dítě vzít a na druhou stranu jestli bych měla odvahu si takové dítě nechat. Nevím, dodneška v tom nemám jasno. A to jsem nikdy nebyla nějak posedlá po dětech. Prostě to není jen tak jednoduché rozhodnutí, zvlášť když ani tehdy, když doktoři najdou postižení, není úplně jisté, že to dítě skutečně postižené bude, někde tu o tom psala Clarca.

    superkarma: 0 26.06.2003, 12:59:21
  8. avatar
    [37] ještěrka.ehp [*]

    Těžko soudit, ale byla jsem nedávno ve Slatiňanech na akci "Člověk jako člověk", která se konala přímo v zámečku kde pečují o takto postižené děti a byla jich tam spousta v takové fázi postižení, že nemohli vlastně ani pořádně chodit a vyžadovali kompletní péči 24 hodin denně. V takovémhle případě si opravdu myslím, že by bylo lepší nechat si to dítě vzít. Každopádně mě dost překvapuje, že v reakci 16. píše Kamila o tom, že ta žena měla vlčáka, protože vím, že zvířata většinou na takto postižené lidi dost špatně reagují (bohužel )

    superkarma: 0 26.06.2003, 12:49:48
  9. avatar
    [35] Ťapina [*]

    Taky tuším, co tím chtěl Tomáš říct. Když si odmyslím ty řeči o nezodpovědnosti a sobeckosti, o tom to asi není. Některé matky si ovšem řeknou, že přivedou na svět dítě přesto, že bude postižené, dají mu lásku a budou se o ně starat, což je chvályhodné, ale už si neuvědomí, že tohle dítě nedospěje jako ty ostatní a bude potřebovat péči i poté, co už tady rodiče třeba nebudou. Tím, že se rodiče takhle rozhodnou nerozhodují jenom za sebe. Taky si myslím, že v případě, kdy je postižení předem zjistitelné a obzvlášť v těžkých případech je interrupce lepším řešením. Ale nedá se samozřejmě šmahem říct že žádný postižený se nikdy neměl narodit.

    superkarma: 0 26.06.2003, 12:33:21
  10. avatar
    [34] artepa [*]

    Je to asi hloupý, ale já trochu souhlasím s Tomášem. I přesto, nebo možná právě proto, že mám vrozenou vadu kyčelních kloubů a do 10 let nebylo jisté zda vůbec budu chodit. Já vím fyzické a psychické postižení je odlišné, ale myslím si že pokud žena již v těhotenství zjistí že dítě bude postižené měla by si opravdu uvědomit že je to záväzek na celý život. (Samozřejmě i zdravé dítě je závazek na celý život, ale to je trochu něco jiného) Já měla to štěstí, že se mi rodiče naplno věnovali a možná i jejich přičiněním dnes chodím a nikdo nic nepozná. Myslím že bez jejich péče bych dnes nechodila. Když jsem byla v lázních a v nemocnicích, kde jsem se potkávala i s mentálně postiženými dětmi bylo to docela nepříjemné. Ano můžete mít postižené "rádi", ale představte si že je to vaše díě. To přece žádná z nás nechce. Nechci se nikoho dotknout je to jen můj názor, možná trochu zmatený ale nejsem pisatelské střevo, takže mě moc nekamenujte.

    superkarma: 0 26.06.2003, 12:25:22
  11. avatar
    [33] Lída [*]

    Meryl: Tohle mě prve taky napadlo,ale neuměla jsem to tak hezky zformulovat.

    superkarma: 0 26.06.2003, 12:10:06
  12. avatar
    [31] Lída [*]

    Týna: Meryl:

    superkarma: 0 26.06.2003, 12:04:20
  13. avatar
    [29] Týna [*]

    Kamila: stojí to za zamyšlení - ale spíš bych řekla, že bohužel případ, který se stal u vás je nezvládnutí rodičů té "dívky", její rodiče nejsou nejspíš dostatečně "sobečtí" (jak to tu píše Tomáš) a místo aby jí zajistili péči, tak jí "vypouštějí" a pokud s ní doma navíc hrubě jednají (bohužel i takové jsou případy, že si rodiče nechají postižené dítě, aby na něj získali sociální dávky a pak se k němu doma chovají hůž než ke zvířeti... ), tak ona jen přejímá jejich "výchovu".... Tyhle děti jsou totiž přesně takové jaké je prostředí, ve kterém žijí... pokud je pozitivní a laskavé, tak i ony jsou takové... (tím neříkám, že to je jediné co potřebují, někdy je důležitá i medikace...)
    Takže jediné co mne napadá, že by na tento případ měla upozornit policie sociální péči...

    superkarma: 0 26.06.2003, 11:59:43
  14. avatar
    [28] Lída [*]

    Kamila:A můj příspěvek č.4 jsi četla?

    superkarma: 0 26.06.2003, 11:57:50
  15. avatar
    [26] Susina [*]

    tomas: prosím tě, jak můžeš říct, že zvítězí ženská sobeckost??? To obětování rodičů dítěti je pro tebe sobeckost?? Snažil ses vůbec představit si někdy to šílené rozhodování rodičů, jestli si to dítě nechat nebo ne?? doufej, že tohle nikdy nebudeš muset řešit. Nezlob se, obvykle nejsem takhle razantní, ale z tvého příspěvku je mi fakt dost blbě.

    superkarma: 0 26.06.2003, 11:43:55
  16. avatar
    [25] Týna [*]

    tomas: už jsem si říkala, že tys tu chyběl

    superkarma: 0 26.06.2003, 11:42:03
  17. avatar
    [23] Ťapina [*]

    Lhasa: To je nádhera. To by asi fakt normálníno dospělého nenapadlo.

    superkarma: 0 26.06.2003, 10:38:38
  18. avatar
    [22] Lucimo [*]

    Kamoska ma taky downika a je to moc hodny kluk. Nekdy ma sve nalady, nekdy je nejhodnejsi na celem svete... Jako kazdy z nas. Jen rodice techhle deti by meli byt pozlaceni...

    superkarma: 0 26.06.2003, 10:36:35
  19. avatar
    [20] Veruška [*]

    Jindřiška, Týna:

    superkarma: 0 26.06.2003, 10:28:04
  20. avatar
    [19] Lhasa [*]

    Ve vsi, kde máme chalupu, žije jeden "kluk" (je mu 46). Downa nemá, má "jen" fetální alkholový syndrom a je to taková figura, která tam prostě patří Je moc hodnej, mimo jiné umí moc hezky kreslit a třeba loni, když byly povodně, které se těm místům jako jedněm z mála vyhnuly, nakreslil mikrofixem přes noc asi 1000 obrázků, který se daly vybarvovat (zvířátka, kytky, auta, princezny...). Donesl je starostovi, aby je z radnice poslali dětem, co čekaly ve třech čtvrtinách republiky ve školách, až budou mít zase kde bydlet. Dospělí tehdy měli starosti, které jim sice nepříjemně, ale přesto NĚJAK vyplnily den. Jenže děti mohly jen čekat a čekat, ven nesměly, protože všude bylo bláto, nebezpečí infekce atd.
    A tenhle Jirka, sám mající dětskou mentalitu, na ně myslel. Dojalo mě to a taky ho považuju za anděla

    superkarma: 0 26.06.2003, 10:25:44
  21. avatar
    [18] Sama [*]

    Viděli jste film Archa pro Vojtu? Nádherné - já mám to štěstí, že na našem sídlišti jsou 3 takto postižení "chlapečci". Věk se opravdu odhadnout nedá, tak se ani nepokouším. Díky nim nemáme ani já ani mé děti problém je brát takové jací jsou - někdy andělé, někdy řvouni, pořvávající z okna bytu. I oni mají právo na své nálady, tak proč z toho dělat problém?

    superkarma: 0 26.06.2003, 10:14:30
  22. avatar
    [17] Aja [*]

    Moje kamarádka má taky mentálně postiženou dceru. navíc hůř vidí...kouká tak jakoby pod určitým úhlem...Teď jí bude dvacet. Umí nazpaměť celý kalendář...kdy má kdo svátek. Řekneš datum nebo jméno a ona ti bleskurychle odpoví, co k čemu patří...Když s její mámou plkáme, tak ji musíme brát jako plnohodnotného diskutéra Ona třeba jen poslouchá a pak na konci položí otázku, která vyřeší celý problém! Naprosto logicky. Jednou jsem zajásala, že je skvělá, že mi pomohla vyřešit problém, který mne trápí půl roku...Koukla na mě a povídá...Hmmm, já jsem taková přemýšlivá... Ale je fakt, že má taky zkratová jednání. Její matka se doslova obětovala. Moc ji obdivuju Byly obě s námi týden na chatě a měla jsem strach, jak ji přijmou moji chlapi, ale zvládli to fakt skvěle... Takové ty běžné provozní věci...umytí rukou...myje se opravdu tak pečlivě, že chlap musel dvakrát za ten týden nechat vycucnout žumpu...jinak stačí 2x do měsíce...

    superkarma: 0 26.06.2003, 10:00:36
  23. avatar
    [15] Irena1 [*]

    superkarma: 0 26.06.2003, 09:10:57
  24. avatar
    [14] Gita [*]

    Moc pěkné. Díky.

    superkarma: 0 26.06.2003, 09:06:31
  25. avatar
    [12] Landriel [*]

    Léthé: Já měla bohužel taky smůlu spíš na ty "agresivnější", takže teď, hlavně když jsem s , jsem prostě ve střehu. Pravda ovšem je, že už se mi několikrát stalo, že jsem na ulici potkala samotné dítě, o kterém jsem si myslela, že je zdravé, a pak se zachovalo "divně" nebo dokonce bylo agresivní vůči .

    superkarma: 0 26.06.2003, 08:47:31
  26. avatar
    [10] Léthé [*]

    Nic proti postiženým dětem či občanům nemám,pokud mě neohrožují.Obdivuji a hluboce se klaním před lidmi co se o ně starají Bohužel já osobně s nimi mám špatné zkušenosti.Nevím čím to je,jestli jsem na ty agresivnější stvoření magnet či co,ale já i moje dcera máme vždy štěstí na ty "skákající" stvoření.Když jsem s ní chodívala na neurologii,tak pokaždé v čekárně na ní,anebo když jsem jí bránila,tak na mě nějaké to stvoření skočilo a dceru jednou dokonce poškrábalo(možná nechtěně) na obličeji.Jsou "stvoření" a "stvůry".A nekamenujte mě,já měla štěstí spíš na ty "stvůry".

    superkarma: 0 26.06.2003, 08:43:36
  27. avatar
    [7] Týna [*]

    Tak takových mám na arteterapii pět až deset, podle toho, kolik jich přijde... Někdy je to s nimi těžké, ale v podstatě jsou to krásná stvořeníčka.... bohužel lidi v téhle společnosti (hlavně starší generace) jsou někdy ještě poznamenaní tou špatnou dobou, ve které jsme žili a tak se i stalo, že mi jedna starší paní řekla, že nechápe co mě na těch "debilech" baví přitom mám děti namixované - jak mentálně, tak tělesně handicapované...
    Na druhou stranu mi pomocnice dělají dvě 18-ti leté studentky, mimo svou školní povinnost, jen tak... a nemyslete, že jsou to nějaké chudinky, které nemají co dělat... jsou to krásné, mladé a inteligentní holky

    superkarma: 0 26.06.2003, 07:44:49
  28. avatar
    [6] Luka [*]

    Krásně napsané!

    superkarma: 0 26.06.2003, 07:44:21
  29. avatar
    [4] Lída [*]

    Taky jsem potkala anděla.Ta holčina se mnou ležela v nemocnici a po operaci se o mně starala jako o .Když ji propustili,tak mě ještě několikrát přišla navštívit aby se přesvědčila,jestli o mě i sestřičky dobře pečují.Byla to strašně milá osůbka.

    superkarma: 0 26.06.2003, 07:39:07
  30. avatar
    [1] Mandle [*]

    Jindři

    superkarma: 0 26.06.2003, 07:14:44

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme