Smutný příběh zaslala k dnešnímu tématu čtenářka Black.bird.third. Píše v nm o své sestře a jejím škaredém úrazu hlavy, víc už ale čtenářka sama...

Pisatelkou následujícího textu je čtenářka Black.bird.third. Vzpomíná v něm na jeden nepěkný úraz s dalekosáhlými následky...

Jsou rány, které se nezahojí nikdy

Přeji pěkný den všem ženám. I mužům!

Na „rány“ příliš netrpím. Pokud se mi objeví nějaká modřina, zase rychle zmizí. Bez nich život ani nemůže být.

Šitá jsem byla celkem čtyřikrát. Poprvé, když mi bylo dvanáct let, spadla jsem z ohrady pro krávy. Byl z toho uštípnutý kousek lokte v pravé ruce. Následovala operace, kde mi kosti srovnali pomocí dvou drátů. Ránu, dlouhou deset centimetrů (aby tam přeci lépe viděli, že), sešili osmi téměř centimetrovými stehy. Dali mi dlahu a nechali si mě týden v nemocnici.

Ještě týž den jsem v doznívající narkóze šla na záchod. I přes rady sestřičky, že až se mi bude chtít, mám na ni zazvonit. Myslela jsem si, že to zvládnu sama. Jenže nezvládla. Na záchodě jsem omdlela a rozbila si hlavu. Ještě jsem se zvedla, vyšla na chodbu a tam spadla znovu. To už mě sestřičky spatřily, vynadaly mi a odvedly na pokoj. Bylo z toho šití hlavy na pokoji. Sestřičky dostaly vynadáno od pana doktora. Mohla jsem si za to sama. Tímto se oněm zdravotním sestřičkám na dětském oddělení dodatečně omlouvám.

Potřetí jsem byla šitá, když jsem porodila našeho prvního syna. Onen střih jsem ani necítila. Měla jsem epidurál, takže jsem necítila skoro nic. Po propuštění domů jsem šití a jizvu vůbec zkontrolovala. Byla šikmo a rychle se zahojila...

A jak asi tušíte, počtvrté jsem byla šitá po narození našeho druhého syna. Tentokrát paní doktorka střihla rovně. Epidurál nebyl, bolest jsem cítila, ale přehlušila ji ta, jak se syn dral ven. Doma jsem opět kontrolovala jizvu. I manžel se podíval. Když to zkouknul, prohlásil jen cosi o pekle...

Jsou však rány, které se nezahojí nikdy. Jsou to rány na duši a na srdci.

Mám dva mladší sourozence. A měla jsem ještě starší sestru Alenku. Bylo mi něco málo přes rok, Alence necelých pět let. Ten den ji mamka pustila ven hrát si s ostatními dětmi z vesnice. Za chvíli přiběhla jedna holčička a povídala: „Alenka upadla, leží na zemi, hrozně brečí a nechce se zvednout.“ Vše vím jen z vyprávění. Respektive z toho, co mamka sama řekla. Nikdy jsem se jí na to neptala. Nechtěla jsem jí vracet vzpomínky na ten den. Vím jen, že Alenka upadla na hlavu. V nemocnici čekali na doktora přes dvě hodiny! Co se dělo mezitím a potom, nevím. Alenka umřela.

Nedokážu si vůbec představit, co museli rodiče prožívat. Po pohřbu jsme šli k babičce domů. Automaticky jsem prý běžela za postel, podívat se, jestli se mi Alenka neschovala. Ale nebyla tam. Všude jsem ji pořád hledala. Pro maminku to muselo být strašné. A pro tátu taky. Vidět, jak jejich mladší dítě pořád hledá to starší. Úplně jsem přestala mluvit. A přestala jsem se i smát. S nikým jsem si nechtěla hrát.

Když mě dali ve třech letech do školky, bála jsem se dětí, měsíc jsem brečela a jen seděla u stolečku a čekala, až si pro mě rodiče zase přijdou. Naštěstí jsem měla v tu dobu už ročního brášku a začala znovu mluvit a hrát si s ním.

Na Alenku nám zbyly jen fotky jako památka. Je to to nejcennější, co po ní máme. Přestože si nic z toho, co se tehdy stalo, nepamatuji, věřím, že někde hluboko v podvědomí to mám zaryté. Mám teď podobně staré děti. A moc se o ně bojím. Nechci, aby se honily, skákaly, běhaly. Pořád je okřikuji, že se jim může něco stát. Manžel na to vždy jen prohlásí, ať je nechám, že musí poznat, že když spadnou, bude je to bolet, a příště si dají pozor. Je pravda, že musí poznat, co můžou a co ne. Jenže já mám strach, aby nějaké příště bylo... Jakákoli jizva je proti ztrátě milované osoby pouze prkotinou.

S pozdravem,
Black.bird.third

Téma dne 15. 10. 2012: Hojení ran

  • Regenerují se vám rány dobře?
  • Jste stále samá modřina, nebo naopak na modřiny netrpíte?
  • Máte nějaký osvědčený tip na rychloléčbu ran? Nějaký „babský“ recept?
  • Z čeho jste si odnesla největší jizvu?

Jak vnímáte své jizvy: líbí se vám, jsou vám jedno, nebo je nemáte ráda?

Své příspěvky k tomuto tématu mi zasílejte do redakční e-amilové schránky (viz níže), a to nejpozději 15.10.2012 do 15.00 hodin. Posílat mi můžete i fotky svých nejhorších ran a jizev. Jednu z přispěvatelek odměním regeneračním kondicionérem a bylinným šamponem s panthenolem od RYORu.

ryor

Reklama