Lenka a Jakub. Ona 24 let, pracuje jako účetní v malé středočeské firmě. On 26 let, je IT pracovník pracující občas doma a občas ve své pražské kanceláři. Na první pohled pár, kterých u nás chodí statisíce.

Když je ale poznáte lépe, dřív nebo později se prostě musíte zeptat, jak je možné, že se ani po šestiletém vztahu a čtyřech letech společného soužití nepozabíjeli. Jsou zkrátka jako oheň a voda. Nedalo mi to a musela jsem se na tenhle recept zeptat. Ale nejdřív pěkně od začátku…

Jak jste se seznámili?
Lenka: To je už dost dávno. My jsme se vlastně znali už ze střední školy. Jakub byl samozřejmě z vyššího ročníku. To jsme se znali jen od vidění, potkávali se chodbě. Mluvili jsme spolu až na mém maturitním plese, kam Kuba přišel se svým kamarádem. A z nějakých záhadných důvodů jsme si tam padli do oka (smích). A znáte to…  Někdo se vám líbí, přijde jedna schůzka, pak další, pak zjistíte, že se máte rádi a je z toho vztah.

Jakub: Takhle nějak to bylo. My jsme vlastně celý ten ples strávili spolu. Kamarádovi jsem to musel pak vynahrazovat. Takže jsem chodil do hospody střídavě s Lenkou a s ním.

Padli jste si do oka, přestože jste jako oheň a voda… Je to tak?
Lenka:
To je pravda. Já jsem někde četla, že si vyhledáváme partnera, který má ty vlastnosti, které nám chybí. Abychom byli pak jako celek. Myslím, že tady to vyšlo dokonale. Jakub je takový domácí typ. Teď převážně sedí doma a pracuje dlouho do noci. Kouká na akční filmy, které nechápu stejně tak. Já jsem zase ranní ptáče. Často se stává, že když si on jde lehnout, mně zbývají už jen dvě hodinky spánku. Když nepracuje, hraje ty svoje střílecí hry, které jsem dodnes nepochopila. Ono je vlastně víc věcí, které nechápu. Dokonce ani jeho smysl pro humor. Miluje četníky, sedmou rotu, směje se u Postalu, což je hrozný film. Občas se zasmějeme společně. Ale stejný humor rozhodně nevyhledáváme.

Jakub: No a Lenka je pro změnu šíleně akční. Pořád si trajdá někde po výletech, po diskotékách. A já doma trnu hrůzou, kdy se mi vrátí a jestli se vrátí vcelku.

Lenka: Protože děláš z komára velblouda. Říkám ti furt, že máš chodit se mnou.

Jakub: To je pravda. Ze začátku jsme se kvůli tomu často hádali. Lenka mě lákala skoro každý víkend někam ven. Já na to nejsem. Tak jsem jí říkal, ať jde sama. Ale samozřejmě jsem chtěl. Aby zůstala doma. Jenže ona opravdu šla. Zezačátku ta naše rozdílnost neměla moc šancí se projevit. A když se začaly ty rozdíly mezi námi prohlubovat, měli jsme už celkem pěkný a pevný vztah.

Máte vy dva něco společného?
Lenka:
Jen trvalé bydliště (smích).

Jakub: Když jsem se s Lenkou seznámil, oba jsme byly ve stejné situaci. Oba po docela nepříjemném rozchodu. Takže nás tahle věc sblížila a vzájemně jsme si hodně pomohli. Tam jsme se shodli téměř ve všem.

Plánujete budoucnost?
Lenka:
Už jsme se o to párkrát pokusili, a dokonce se nám většinu podařilo zrealizovat. Já jsem dřív chtěla svatbu a snad i dítě. To ale Kubovi přišlo moc brzo. Pak to zase Kubovi přišlo akorát, ale to mně už se zase nechtělo. Takže spíš si žijeme ze dne na den a plánujeme tak maximálně na měsíc dopředu. Já osobně nemám plánování ráda. Takže ho neuznávám nejen ve vztahu, ale ani v práci. Nikde.

Jakub: Já mám rád, když mají věci nějaký řád a když vím, na čem jsem. Ale svatbu ani děti v blízké budoucnosti také nevidím. Později určitě, ale ne teď. A jaké mám plány s Lenkou? Žít s ní, dokud nás to bude bavit. A to si myslím, že se nudit nebudeme určitě.

Poradíte nám, jak nezabít svůj protějšek, ačkoli je to úplně jiný živočišný druh?
Lenka:
Když jsme se začali hlouběji poznávat, Kuba tvrdil, že nám to nemůže vyjít, i když by si to moc přál. Že jsme prostě moc jiní. Já tvrdila, že když se milujeme, tak to zvládneme. Nevěřil tomu. A chvíli to i vypadalo na rozchod. Ale když jste s někým tak dlouho, zvyknete si na něj, přiroste k vám a neumíte si představit, že by vedle vás najednou nebyl. Myslím, že tohle byl ten hnací motor.

Jakub: Stálo nás to ale hodně hádek a pak hodně kompromisů. Nakonec jsme oba dostali rozum. Nebudeme si nic vyčítat a každý si budeme žít po svém. Já si zajdu na pivo s kolegy a ona vyrazí tančit s kamarádkami. Nebudu ji nutit koukat na četníky a ona za mnou přestane chodit s horory. Občas skončím s prací dřív a Lenka nepůjde spát hned po večerníčku a společně koukneme na nějaký film. Taky se při výběru dlouho nemůžeme shodnout, ale nakonec si něco vybereme vždycky.

A co vy? Jak moc jste si se svým partnerem podobná? Čemu věříte víc? Že protiklady se přitahují, nebo vrána k vráně sedá?

Reklama