Lucie je maminkou dvou malých synů. Ti jsou trošku živější než ostatní chlapci, je to s nimi náročnější, ale nikdy by na ně ruku nevztáhla. Ani tehdy, kdy ji vážně štvou. Jejich tatínek to má jinak, chlapce klidně potrestá, i když přihlížejí cizí lidé. „Naposled to bylo, když jsme šli do kina. Náš nejmladší syn, Vojta (5 let), si vybral sladký popcorn, jeho bratr měl slaný. Mladší začal ujídat staršímu, tomu se to nelíbilo, tak se na něj obořil, ale slušně. Já je okřikla, ať toho nechají. Mladší ze synů ale provokoval dále. Najednou k němu Vojta přišel, a popcorn i pití mu z ruky vyrazil. Začala jsem mu domlouvat, ale manžel přišel a dal mu na zadek. Vojta propukl v pláč. Lidé kolem nás chodili a koukali se. Malej řval dále, manžel na něj zakřičel, že jestli toho nenechá, dostane ještě jednou, aby měl důvod brečet.“ Lucka sice souhlasí, že si to občas zaslouží, ale stejně je proti. Snaží se dětem vše vysvětlit slovy. S manželem o tom vedli již několikrát debatu. On si stále stojí za svým. Argumentuje tím, že jako malý také dostával za vyučenou, prý je to nejlepší způsob vytyčit dítěti mantinely. Lucku to měla v dětství stejné, ale u svých potomků to chce zkrátka jinak.

A co si o fyzických trestech na dětech myslí odborníce?

Mgr. Karolina Diallo, Ph.D., psycholožka a psychoterapeutka, www.psycholog-praha.cz

„Je rozdíl mezi ojedinělým rozumem korigovaným plácnutím a pravidelným fyzickým trestáním, které se pojí s nedostatkem komunikace, absencí pochval aj. pozitivních prvků ve výchově. Když už je třeba k fyzickému trestání přistoupit, trest by měl následovat ihned po prohřešku, dítě musí chápat, za co je trestáno, za jeden prohřešek je namístě jen jeden trest. Dítě by nemělo sloužit jako ventil vlastních silných emocí. Fyzické tresty by se neměly ve výchově objevovat pravidelně, potlačují rozvoj osobnosti dítěte, jeho autonomii a iniciativu. Nejúčinnější jsou u dětí do cca 2-3 let, kdy mírné plácnutí přes zadek slouží dítěti jako jednoznačná informace, že toto (roz. chování) už ne. Později v dítěti fyzické tresty vzbuzují pocity ponížení, strachu, zvyšují jeho hladinu stresu a v neposlední řadě se dítě naučí agresivnímu chování. Někdy se stává, že rodič dítě plácne impulzivně, v afektu a ihned svého činu lituje, dítě obejme a srdceryvně se mu omlouvá. Pokud rodič, který fyzické tresty odmítá, takto sám před sebou selže, lze doporučit spíše než omluvu dítěti podat vysvětlení s časovým odstupem. Dítě si pak lépe uvědomí neakceptovatelnost svého jednání a jeho negativního dopadu na chování rodiče.“

Čtěte také:

Uložit

Reklama