Vztahy

Jsou chvíle, které se už nedají vrátit zpět a mrzí celý život

Maďarský jazyk je reč, ktorá je môjmu srdcu veľmi blízka. Je to možno aj tým, že vo mne driemu maďarské korene po mojich predkoch. Pripomína mi krásne prázdninové časy z môjho detstva.

Moji starí rodičia z maminkinej strany hovorili výlučne po maďarsky aj keď žili na Slovensku, ale keď som sa narodila, naučili sa kvôli mne rozprávať aj po slovensky, čo si dodnes veľmi vážim. Ikeď by asi Ľudovít Štúr krútil hlavou nad ich spisovnou slovenčinou, veľmi som ich mala rada hlavne babičku, ktorá by mi bola zniesla aj modré z neba. Bola veľmi čulá.

Pamätám si, že mala už 70 rokov, ale na dvore sme bez problémov hrávali begbinton, alebo sme si kopali futbalovú loptu. Zbožňovala futbal, tak ako ja a vždy som sa smiala, keď mi rozprávala ako ten Rubige (K.H.Rummenigge) strelil krásny gól. Je zvláštne, že starí rodičia prejavia naplno svoje city a lásku až ku svojim vnúčatám.
Moja babička ku svojej dcére bola dosť tvrdá. Nedovolila jej doštudovať vysokú školu, pretože v tej povojnovej dobe múdre a vyštudované dievčatá jednoducho neboli v móde. A maminka jej to nikdy neodpustila, ich vzťahy aj vďaka tomu boli dosť chladné.

Bola som najmladšie zo šiestich vnúčat a aj najobľúbenejšie a keďže moji starí rodičia žili v maličkom domčeku z dvoma izbami, kde v jednej bola kuchyňa, výsadu trávenia letných prázdnin u nich, som mala práve ja.
Až s odstupom času si uvedomujem, že moja babička bola veľmi praktická a moderná žena aj vo svojich sedemdesiatich rokoch.

Uplynulo síce už 17 rokov od jej smrti, ale jej lásku nosím stále v srdci, a to, že mám šťastie v živote je aj jej zásluhou, lebo ak existuje nebo, určite v ňom stráži moje kroky a tak trochu usmerňuje môj osud tým správnym smerom.
Babička bola síce pobožná, ale nechodila do kostola každý deň. Svoju lásku k bohu mala v srdci a každý večer sa s nádherným maličkým ružencom v ruke, pomodlila. Nikdy ma však k náboženstvu neviedla, vždy mi vravela, že sa musím rozhodnúť sama a keď budem dospelá, veľa vecí pochopím a tú správnu cestu životom si určite nájdem. Je zvláštne, že ma naučila malú modlitbičku v maďarčine a ja si ju dodnes pamätám, ikeď po maďarsky vôbec nehovorím.

Babička zomrela, keď som mala 16 rokov, a nikdy si neodpustím, že naposledy, keď som bola u nej na prázdninách sme sa pred mojim odchodom poškriepili, ako to už zvyčajne býva kvôli nejakej nepodstatnej maličkosti.
Odišla som do letného tábora, a bola som rozhodnutá po návrate stráviť u nej ešte 1 posledný augustový týždeň. Už som to nestihla.
Nestihla som sa udobriť, nestihla som ju pochváliť za fantastické lángoše s fazuľkovou polievkou, ktoré som milovala, nestihla som ju vystískať a povedať jej ako ju ľúbim. Jej smrť ma zasiahla ako šíp.

Keď sme prišli s maminkou do jej prázdneho bytu, do ktorého sa presťahovala 3 roky pred smrťou, pretože rázne odmietala byť využívaná deťmi starkého (starký bol jej druhým mužom a mal 2 nevlastné deti), bolo mi hrozne.
Tá krásna vôňa po rôznych krémoch a sladkostiach, tam ešte stále bola, ale babička - pre mňa najvzácnejšia osoba, bola nenávratne preč.
Bolo mi o to horšie, že v byte pred nami boli už jej súrodenci a pobrali čo sa dalo.

Našla som však ten krásny malý ruženec, s ktorým sa každý večer pred spánkom pomodlila a zobrala som si ho k sebe. Mám ho dodnes.
Viem, že svet je niekedy nespravodlivý a smrť je jediná vec, ktorej nikto neunikne, ale keby som mohla vrátila by som čas našej poslednej prázdninovej rozlúčky a správala sa úplne inak.
Teraz, keď mám vlastnú rodinu, skvelého muža a krásneho malého synčeka chápem slová, ktoré som si voľakedy prečítala v nejakej knižke.
Žite a konajte tak, akoby ste tu boli posledný deň. Zajtrajšok totiž ešte nemáte sľúbený.

A preto ak máte niekoho skutočne radi, a je pre vás tým najvzácnejším človekom na celom svete, naozaj nestojí zato, aby ste spoločne strávené chvíle prežili hádaním sa o nepodstatných maličkostiach.
Nikdy totiž neviete, čo sa stane už o minútu a tá krátka škriepka vás môže mrzieť celý život...      

      
   
16.12.2003 - Láska a vztahy - autor: Andrea Fuzáková

Komentáře:

  1. avatar
    [42] Vivian [*]

    Capelucita:

    superkarma: 0 18.12.2003, 00:35:24
  2. avatar
    [41] Kocicka [*]

    je to tak ! JAKO BY BYL KAŽDÝ DEN TEN POSLEDNÍ! Pak už je pozdě!

    superkarma: 0 17.12.2003, 17:16:51
  3. avatar
    [39] zlato [*]

    Kdyz necekane tragicky zemrela moje matka,uvedomovala jsem si,ze jsem ji nestihla rici spousty veci...i to,jak ji mam rada.cas nevratime,a ten koho jsme milovali zustane navzdy v nasem srdci.nestoji skutecne za to,hadat se....protoze opravdu nevime,co prinese zitrek,nebo za par hodin pozdeji.Zivot je kratky.

    superkarma: 0 17.12.2003, 13:19:36
  4. avatar
    [37] Asdareel [*]

    Je škoda, když spousta rodičů si myslí, že své děti musí vychovávat a zmoudří teprve když se stanou dědečky a babičkami.

    superkarma: 0 17.12.2003, 12:04:10
  5. avatar
    [36] manki [*]

    Taky jsem se s mojí milovanou babičkou nerozloučila a přitom jsem ten den, když jsem od ní odcházela, měla sto chutí ji obejmout a říct, jak strašněji mám ráda, ale styděla jsem se dát takhle city najevo. Dnes bych to už s radostí udělala. Ale jak tady už někdo napsal, někdy se nemusí city dávat najevo a ten člověk to stejně ví. Takže doufám, že má babička věděla, jako moc ji mám ráda a jak strašně mi chybí. S tatínkem jsem se v nemocnici rozloučila a nějak podvědomě jsem cítíla, že ho vidím naposledy. Je fakt, že by se nejbličší neměli hádat, ale někdy to nejde a názory se říct musí. Však Ti, co se mají radi, se zase brzo smíří. S maminkou jsme se naposledy taky nepohodly a nebylo to kvůli blbosti. Nemůžu se dočkat, až ve čtvrtek přijde a já ji vysvětlím, jak jsem to myslela. Volám ji a bavime se spolu, ale přesto s ní "o tom" ještě musím mluvit. Moc doufám, že se jí do té doby nic nestane, moc špatně by se mi s tím dál žilo. Všem přeji hodně lásky a klidné a příjemné svátky.

    superkarma: 0 16.12.2003, 22:21:52
  6. avatar
    [35] Vivian [*]

    Dagmara: to je krásný Taky si na takovou paní vzpomínám...

    superkarma: 0 16.12.2003, 22:08:01
  7. avatar
    [34] Vivian [*]

    Galadriel: hm, to moc dobře znám... Zažila jsem takovou smrt mnoha lidí, ani bych je nespočítala. Umírali úplně sami, mezi studenými zdmi nemocnice, mezi cizími lidmi, s hadicemi v těle... a jejich příbuzní si potom jen přišli pro jejich pozůstalost.
    Když takový člověk ležel v nemocnici dlouho, často jsem si k němu vytvořila za dlouhé týdny docela blízký vztah, takže když pak za velmi pohnutých okolností umíral, bylo mi to většinou moc líto. A ti příbuzní... kdybych měla vyprávět, jak strašně se dokážou chovat, bylo by to na romány. Člověku zůstává rozum stát, doslova. Případy, kdy se děti přijdou na maminku nebo tatínka podívat pouze v den, kdy dostává peníze, jsou dobře známé. Člověk taky zkamení s otevřenou pusou, když telefonuje s dcerou umírajícího stařečka a ona se zeptá, jak to bude s pozůstalostí a kdy si bude moci přijít pro věci. A ubožák ještě ani nezemřel.

    Nemůžu taky zapomenout na jednoho člověka, jehož jsem znala... byl to pacient, ležel v nemocnici snad dva měsíce. Rakovina. Byl po operaci. Jeho stav se lepšil. Bylo mu sice přes devadesát, ale byl na svůj věk poměrně čilý a snaživý, rozum mu dobře sloužil a pán se poměrně rychle zotavoval. Navštěvovala ho dcera. Chodila denně, neměla to daleko. Pánovi se dařilo dobře a ošetřující lékař uvažoval o propuštění (pán žil v domku s dcerou, která o něj pečovala, pracovala dokonce jako ošetřovatelka) Ale po několika týdnech, co u nás pán ležel, zjistilo se při jednom vyšetření, že má další nádor. Nezhoubný, pomalu rostoucí. Ale dcera trvala na tom, že je nutno operovat. Lékaři se vyslovili spíše v tom smyslu, že pro člověka ve věku daleko přes devadesát nemá prakticky žádný smysl operovat nezhoubný nádor, který jej nijak neohrožuje a operace nebude mít na kvalitu života žádný vliv, ale dcera přesto trvala na tom, aby byl starý pán operován. A tak byl nakonec operován. A v nemocnici ležel dál, druhý měsíc. Přiblížily se svátky, ptali jsme se paní, zda si vezme tatínka aspoň na dva dny domů - jeho stav to již umožňoval a oni nebydleli daleko. Rázně odmítla. Jak by jej dopravila domů? Jak by se o něj starala? Dědoušek byl velmi smutný. Nedal na sobě nic znát, ale světýlka v očičkách mu trochu pohasla. Podotýkám, že pán byl zcela soběstačný, nepomočoval se, sám se najedl... Nikdo z nás nechápal, proč se děda nepodívá na svátky domů. Kdyby byl děda propuštěn na propustku, neměl by sice nárok na sanitu, ale podle mého názoru by jistě nebylo problémem požádat někoho známého, zda by nezapůjčil auto na odvoz tatínka z nemocnice a cestu zpět. Alespoň kdybych já byla v té situaci a měla nemocného tatínka, jistě bych nehledala výmluvy, ale spíš způsob jak by to šlo udělat, aby mohl být se mnou doma aspoň pár dnů.
    A děda by se byl moc rád podíval domů. Ale nikdy si nestěžoval. Dcera za ním dál chodila, měl ji rád, ptal se na ni často, když dlouho nešla. Jeho stav se nejprve zlepšoval, ale po dvou měsících, které strávil mezi čtyřmi zdmi pokoje a po které se lékaři stále nemohli s dcerou dohodnout na pánově propuštění (stále tvrdila, že by péči o něj nezvládla) začal děda pomalu chřadnout. V noci utíkal, býval zmatený, dezorientovaný, netušil kde je a proč, blábolil nesmysly... a ráno se sestřiček s provinilým a smutným pohledem v očích ptal: "Nezlobil jsem zase v noci...?" Po čase už ani nevstával, přestal komunikovat, ztratil zájem o svět kolem sebe a my jsme smutně vzpomínali na to, jaký to býval miloučký děda. Měl taková dobrácká očička, která se na každého tak pěkně moudře uměla dívat. Byl to velmi laskavý pán.
    Na sklonku života začal trpět jakýmisi bolestmi nejasného původu. Dcera za ním stále chodila, velmi plakala a říkala, že tatínek má bolesti a musí dostat opiát. A tak děda dostával morfin a jeho spánek byl čím dál tím delší a hlubší, až se jednou k ránu stal spánkem věčným...

    Plakali jsme všechny. Bylo nám nesmírně líto, jak děda umřel. Sám, mezi cizími. Byla jsem si v tu chvíli jistá, že kdyby můj tatínek umíral, nenechala bych na špitálním lůžku ani den a vzala bych si ho domů. Aby umřel doma, v klidu, mezi svými. Aby neumíral mezi stěnami pustého nemocničního pokoje. Aby neumíral mezi cizími lidmi. Aby u něj v posledním okamžiku byli lidé, které miloval. Aby jeho tělo nemuselo pomalu tuhnout na svlečené posteli, zabalené do prostěradla čekající na zřízence z pitevny. Obětovala bych svůj komfort a starala bych se o něj. Aby se na mě jeho oči nemohly pak vyčítavě dívat z nebe...

    superkarma: 0 16.12.2003, 22:06:17
  8. avatar
    [32] Dudlajlama [*]

    Pajdo, je to smutne, jenze krasne tim, ze babicka byla az do konce s vami. Predstava, ze nekdo umira sam, bez svych blizkych kolem, ve studene nemocnici...brrrr

    superkarma: 0 16.12.2003, 19:42:38
  9. avatar
    [31] pajda [*]

    J eto krásné a smutné...mě moje babička vychovala...já se s ní rozloučila, co víc - měli jsme ji týden doma umírající, starali jsme se o ni, dodneška cítím vůni polštáře, který jsem jí natřepávala a slyším její hlas...a dodneška mám slzy v očích, když si na ni vzpomenu.

    superkarma: 0 16.12.2003, 19:26:03
  10. avatar
    [25] Dašenka [*]

    Holky to je na depku, každý asi máme někoho, koho jsme nestihli. Raději se zaměřme na ty, kteří mohou odejít a dát jim najevo, že je máme rádi aj potřebujeme a jsme šťastní, že vůbec jsou!

    superkarma: 0 16.12.2003, 13:00:59
  11. avatar
    [23] Motty [*]

    A já se nestihla rozloučit s otcem. Odešla jsem z nemocnice s obyčejným "tak ahoj" a ještě jsem ho předtím mírně sprdla, ať se snaží aspoň mluvit, jinak to zapomene. A on druhý den zemřel. Jenže kdybych věděla, že už tady druhý den nebude a měla se s ním fakt rozloučit, naprosto bych to nezvládla a asi bych nebyla schopná říct ani to ahoj.

    superkarma: 0 16.12.2003, 12:05:26
  12. avatar
    [22] *daisy* [*]

    Nestihla jsem babicce

    superkarma: 0 16.12.2003, 11:55:12
  13. avatar
    [21] Andula [*]

    Já se takhle nestihla rozloučit s mojí úžasnou nevlastní tchýní. Byla zlatý člověk a ačkoli jsme ji znala jen pár let - manželův ovdovělý tatínek si ji vzal rok před naší svatbou - měla jsem pocit, že mi rozumí víc, než moje máma. Jenže pak vážně onemocněla, byla tu s námi ještě dva roky a zvládala to skvěle, paks e to však hrozně zhoršilo a před vánoci před dvěma roky umřela.
    V nemocnici, v jiném městě a já v té době měla dvě malé děti a nemocného manžela a dost práce, ale vím, že kdybych se snažila, dostala bych se za ní a řekla jí, jak ji mám ráda, bohužel jsem to neudělala dodneška mě to mrzí.

    superkarma: 0 16.12.2003, 11:14:05
  14. avatar
    [20] Ivanka [*]

    Omlouvám se za překlepy, to to dojetí....

    superkarma: 0 16.12.2003, 11:01:52
  15. avatar
    [19] Ivanka [*]

    Holčiny, tak jste mě pěkně rozplakali.....
    Já netsihla říct svý tetě jak ji mám ráda. Byla mou druhou mámou, ona svý děti neměla a já byla její mazlíček. zemřela když mi bylo sedmnáct. Je to už skoro deset let a mě pořád tsrašně chybí. Často se mi stává, že čekám, že se objeví ve dveřích, když máme nějakou rodinnou sešlost. Nikdy jsem jí neřekla, jak moc ji mám ráda, ale myslím, ež to cítila. Stejně jako já. A věřím, že to ví i teď, že tam nahoře na mě dává pozor.

    superkarma: 0 16.12.2003, 10:59:52
  16. avatar
    [18] Milala [*]

    Bohužel jsem to se svou babičkou taky nestihla.Jednu neděli před mnoha lety jsem ji chtěla jet navštívit,pak mi do toho vlezla nějaká prkotina,tak jsem řekla pojedu příští týden.V pondělí zemřela...

    superkarma: 0 16.12.2003, 10:29:14
  17. avatar
    [17] Adi [*]

    Začila jsem něco podobného, ale s tatínkem. Měla jsem na práci "něco důležitějšího", než ho jít navštívit do nemocnice. Myslela jsem, že příležitostí a času budeme mít spoustu...bohužel neměli

    superkarma: 0 16.12.2003, 09:58:04
  18. avatar
    [16] šája [*]

    VCaletkova: To je dobře, že jsi měla radost z napadaného sněhu, ne? Přece ti to nezkazí sentimentální článek. Radost z něčeho přece není malichernost, proto žijem, abychom měli radost z maličkostí

    superkarma: 0 16.12.2003, 09:47:50
  19. avatar
    [12] sarobrouk [*]

    Já se tak snažím žít a jsem pro ostatní za blbce. To totiž znamená nechodit spát s nějakými otevřenými spory se svými nejbližšími i kamarády, prostě s nikým. A protože chci uléhat s čistou hlavou (a na 99% se mi to daří), tak musím být vždycky ten první, kdo přijde, udělá ten krok k smíru a rozpoutá diskuzi. Jenomže, pak to někdy může pro nezúčastněné vypadat, jako že se ponižujete. Není to jednoduché.

    superkarma: 0 16.12.2003, 09:01:05
  20. avatar
    [11] Aja [*]

    Taky jsem to nestihla...

    superkarma: 0 16.12.2003, 08:48:59
  21. avatar
    [9] Dudlajlama [*]

    Moje babicka, jako matka meho otce, se po rozvodu nasich zachovala skvele, mamka pro ni zustala i nadale snachou a nam detem se snazila pomahat jak to jen slo. Byla moc hezkou soucasti meho detstvi a hlavne nesmirnou jistotou, pevnym bodem. Taky ji nechybel smysl pro spravedlnost a byla schopna si uvedomit, ze rozvod mych rodicu byl zavinen z vetsi casti jejim synem, mym otcem.

    superkarma: 0 16.12.2003, 08:19:41
  22. avatar
    [8] Žábina [*]

    Svoji babičku si taky pamatuju jako dost přísnou paní, která vládla našim /bydleli pohromadě/ tvrdou rukou....měla jsem ji ráda, ale nikdy jí nezapomenu,že moje maminka nebyla pro jejího syna /mého otce/ dost dobrá - pocházela totiž z vesnice a babička si asi představovala svou snachu jako městskou paničku...

    superkarma: 0 16.12.2003, 08:13:14
  23. avatar
    [7] šája [*]

    Nerada kazím tenhle předvánoční sentiment, ale myslím si, že na své prarodiče má většina lidí dost neobjektivní vzpomínky. Taky jsem svou babičku i dědečka milovala, ale teprve s odstupem času jsem pochopila, jak byli tvrdí na své děti (mou maminku a její bratry). Jednou jsem si v pubertální zvědavosti přečetla dopisy, které psala máma tátovi na vojnu, už jsem byla na světě. Plakala nad dopisem, že musí taťkovi (dědovi) platit za používání lednice a čajníku...Později, když babička zůstala sama a začala maminku terorizovat, pochopila jsem, proč mě máma prosí, abych jí včas řekla, až začne být jako babička. Vzpomínky na babičku a dědu mám proto střízlivé, byli to lidi jako každý. A babičku jako od Boženy Němcové můžu autorce jen tiše závidět.

    superkarma: 0 16.12.2003, 07:38:38
  24. avatar
    [6] Dudlajlama [*]

    Andrea, ja moji milovanou babicku taky "nestihla", vlastni vinou, a dodnes mam z toho vycitky svedomi. Jestli tam nekde nahore se lidi otoci, kdyz si na ne nekdo dole vzpomene (to jsem videla v jednom filmu), musi se ma babinka tocit jako vrtule, tak casto na ni myslim.

    superkarma: 0 16.12.2003, 02:38:09
  25. avatar
    [4] Jarunka [*]

    A ja mam s babickou takovy "krasny" vztah, ze kdybych ji rekla, ze ji mam rada, posle me na vysetreni. A to je ji uz vic jak 80 let. Nikdy nemela rada nikoho jineho, nez sve deti

    superkarma: 0 16.12.2003, 00:55:32
  26. avatar
    [3] Vivian [*]

    superkarma: 0 16.12.2003, 00:40:35
  27. avatar
    [2] Léthé [*]

    Hele Andreo...naučím tě kraťoučkou maďarskou modlitbu jo?

    Én istenem jó istenem,becsukódik már a szemem.
    De a tied nyitva hagyd ám,amíg alszok vigyáz reám.Ámen

    superkarma: 0 16.12.2003, 00:21:57

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme