Filip a Martina jsou spolu už bezmála deset let, jejich vztah najel do „normálních“ kolejí po tříleté známosti. Sestěhovali se, začali si pořizovat spoustu společných věcí. O dítěti a svatbě ale uvažovali jen krátce, v tomhle mají jasno: „Brát se budeme jen kvůli dětem.“ Ty si chtějí pořídit až ve chvíli, kdy na tom budou finančně tak, že Martina bude moci zůstat s dětmi doma. Zdálo by se, že je to celkem střízlivý a harmonický přístup, ale...

Filip a Martina jsou dnes spolu jen ze zvyku. Bydlí spolu, mají částečně společné finance, každý večer se sejdou doma v jedné manželské posteli a občas si spolu užijí i trochu toho sexu. Jinak ale spolu nejsou. Jejich zájmy se rozdělily, potom si každý našel jiné „nové“ přátele a (Filip v tomto případě první, ale Martina ho záhy následovala) oficiální milenky a milence. Nijak zvlášť tento fakt neventilují, ale ani se jím netají. Když jsou nuceni shodou okolností spát spolu, berou to jako kamarádskou výpomoc, když zrovna ten druhý nemá s kým.

Přesto by spolu jednou děti a rodinu chtěli mít. „Není to o citu, ale o zázemí. Prostě vím, že je Filip zodpovědný a že se o rodinu jednou dovede dobře postarat,“ říká Martina. „Jsme partneři, kteří si svůj vztah nalajnovali,“ dodává k tomu Filip, „známe se, máme se rádi, ale každý máme svůj život a každý od něj očekáváme něco trochu jiného. Přesto si věříme a víme, že jednou spolu chceme mít děti.“

PhDr. Zdeňka SládečkováNa to, jestli je tento přístup ke vztahu normální, jsme se zeptali klinické psycholožky Zdeňky Sládečkové z Klubu Diana: „Řekla bych, že tito lidé nemají žádný problém. Problém může být zvenku, třeba od nejbližších příbuzných,“ říká doktorka Sládečková. „Už jsme si zvykli na to, že soužití homosexuálních párů jsou mnohdy daleko harmoničtější. Zkrátka jakákoli forma soužití, která vyhovuje oběma partnerům, je v pořádku. U tohoto páru není co řešit.“

Lze tedy takové soužití doporučit? Pokud jste lidé chladného rozumu a jste schopní oprostit se od emocí, může vám takový vztah vyhovovat. „Myslím, že je to forma soužití, která vyhovuje racionálně nastaveným jedincům,“ řekla nám Zdeňka Sládečková, „je to soužití bez nějakých zbytečných vášní.“

„Komu se to nelíbí, ať si žije svůj život podle svého,“ dodává Sládečková, „Takováto atypičnost může třeba nejbližším příbuzným (například rodičům) připadat jiná, než byly jejich představy. Přesto každý, kdo to s dvojicí bude myslet dobře, tak jim bude přát jejich klidný harmonický vztah. Tahle dvojice problém nemá.“

Ale pozor! Musíte samozřejmě počítat s tím, že vaše dítě nebo děti jednou mohou (a s největší pravděpodobností i budou) jednat podobně. „Model soužití je dětmi kopírován,“ tvrdí doktorka Sládečková, „jestliže bude soužití dětí s jejich partnery takto harmonické, pak je všechno v pořádku. Budou to zase lidé, kteří se řídí pragmatismem a rozumem.“

A jestli je tento přístup ke vztahu běžný? Lékařka se domnívá, že ne: „Neznám mnoho takto založených dvojic. Ke mně do poradny chodí spíš opačný extrém. Tipla bych si tedy, že je to spíše v menšině, protože u většiny lidí se do vztahu promítá rozum i cit.“

Zůstali byste s partnerem, kdybyste k němu už necítili vášeň?

Míša Kuklová

Jasně, že bych s partnerem zůstala. Vášeň přece velmi rychle vyprchá, pak nastoupí láska. A to už je úplně jiná dimenze vztahu.

Robert Vano

Nejsem s partnerem, ani když k němu cítím cokoli jiného. Asi to nikoho nepotěší, ale já s nikým nevydržím déle než hodinu v jedné místnosti.

Sandra Pogodová

Vášeň považuji za součást lásky, pokud by se vytratila, asi bych uvažovala o rozchodu. Ale mně se to mluví, já nemám děti.

Znáte nějaký vztah, který drží jen ze zvyku, respektive z rozumu? Přijde vám filozofie Martinina a Filipova vztahu správná? Zůstávala byste s partnerem i přes to, že byste už k sobě necítili vášeň? Myslíte si, že je dítě důvodem zůstat spolu? A co třeba společné bydlení? Nebo stud před příbuznými, kamarády?

Reklama