Že nevím, co mám v genech? Ale vím, a to přímo od maminky.

Nám oběma, tedy staršímu bratrovi a mně, říkala, že jsme odložené šlechtické děti. Tuto památnou větu pronášela, když jsme nechtěli jíst obyčejná jídla nebo třeba nechtěli chodit v obyčejném kabátě. Když se bratr maminky zeptal, že se kterým šlechticem nás má, tak tatínek po něm i po mně šlehl očima jako plamenometem a ztichli jsme oba jako ptáčata před bouří.

Bratr je rozený matematik, fyzik, slaboproudař. Vyšší silnější postavy. Dobrák od kosti, alespoň pro ségru. Celý maminčin tatínek.
Já jsem takový zakuklenec. Neustále jsem se vyvíjela jak ve vzhledu, tak i v povaze.
Pro mne je matematika věda neznámá, ale finance si spočítat umím, z fyziky znám jen přitažlivost zemskou a z elektriky si pamatuji, že elektrika kope a svítí. Jsem vůbec bratrova rodná sestra?

Bratr byl a je kliďas, ale já jsem dřív okamžitě vzplála. Časem se samozápalnost vytratila, geny trpělivosti vyklíčily, vykvetly a kvetou dodnes. Doufám, že doba květu potrvá dosti dlouho. Chválit nebo hanět se dál nebudu, protože šlechtická čest a skromnost mi to nedovoluje.
Krásný den s radou pilování genů k lepšímu přeje arjev :-))



Díky za pěkný příspěvek! Máte úplnou pravdu, něco člověk dostane v genech, ale jak s tím dál naloží a jestli to bude „pilovat k lepšímu", to už je jen na něm...


Reklama