Občanské sdružení ROSA už jedenáctý rok nejen  pomáhá  ženám, obětem domácího násilí, ale zaměřuje se i na prevenci tohoto jevu - pořádá přednášky, semináře pro odbornou i širší veřejnost, vydává celou řadu informačních letáků, brožur a publikací.

O problematice domácího násilí jsme si povídaly se socioterapeutkou občanského sdružení ROSA Branislavou Vargovou.

Lze i v začínajícím vztahu  poznat potenciálního násilníka? Existují nějaké signály, které by ženu měly varovat: pozor, tady není všechno v pořádku?

Samozřejmě, partner se například ženu snaží izolovat od její rodiny, přátel a známých, neustále ji kontroluje. Zpočátku to ženě může připadat jako projev velké lásky, když ji třeba každý den vozí do práce, po práci na ni čeká, chce, aby s ním trávila co nejvíce času. Postupně může docházet  i k tomu, že shazuje ji a její názory - "ty tomu nerozumíš, nepleť se do toho, podívej se jak vypadáš", ponižuje ji před okolím, vyžaduje, aby vše dělala podle jeho představ. To vše může přerůstat v nadávky, přidává se i fyzické násilí.

Násilí není permanentní, probíhá v jakémsi cyklu, střídá ho období klidu, kdy se partner omlouvá, projevuje ženě lásku, často ji ale i obviňuje, snaží se vinu za své násilí svalovat na ni, že si za to může sama svým chováním, že ho vyprovokovala. V některých případech má partner tendenci ženu „vychovávat“ - „dělám to proto, že tě miluju a chci ti ukázat, co je pro tebe nejlepší“. Žena  v tomto období problém podhodnocuje a násilné chování partnera omlouvá "vždyť mu jen ulítly nervy, vždyť jinak je hodný, má mě rád".

Co nutí ženy zůstávat v takovém vztahu? Proč je pro ně obtížné opustit násilníka?

Pro ženu bývá velmi těžké přiznat, že je obětí partnerského násilí. Její odchod znesnadňuje řada faktorů, jako např. snaha zachovat dětem rodinu, ekonomická závislost, strach z násilné reakce partnera. Žena do vztahu hodně citově investovala, záleží jí na něm, svou roli může hrát i strach, že zůstane sama. Intervaly mezi násilím jsou navíc zpočátku delší, ženy si myslí, že se už nebude opakovat.

Žena nemá obvykle kam odejít. A navíc odchodem násilí nekončí.  Pokud násilník ví, kde je, kde pracuje, kam chodí děti do školy, snaží se ženu nadále kontaktovat, vyhrožuje jí.

Občanské sdružení ROSA provozuje utajené azylové byty, pobyt v nich je přechodný - asi na dobu 6 měsíců - na překlenutí doby, kdy žena potřebuje být v bezpečí, když podává trestní oznámení, rozvádí se. Ovšem pokud manželství není rozvedeno (to trvá většinou déle než 6 měsíců) šance na získání bytu je pro ženu mizivá, protože z pohledu úředníků má kde bydlet. Obecně v České republice existuje jen velmi málo specializovaných utajených azylových domů pro oběti domácího násilí, takže celkově je kapacita velmi malá.

Lze nějak charakterizovat typického pachatele domácího násilí?

To, že takový muž je většinou alkoholik se základním vzděláním, je mýtus. Často jsou to podnikatelé, manažeři, vysoce postavené osoby. Okolí pak často ženám - obětem násilí - nevěří. Pachatelé mívají dvojí tvář, na veřejnosti jsou milí, chovají se úplně jinak než v soukromí. Žena se pak setkává s reakcemi typu: „vždyť on je takovej milej, nevyprovokovala jsi ho nějak?" A tak začíná váhat, zda chyba opravdu není v ní, pracuje na sobě, snaží se násilí vyhnout.

Máte tady i místnost, kde probíhají terapie. Můžete nám je trochu přiblížit?  

ROSA poskytuje ženám jak individuální, tak skupinovou terapii. Se ženami pracují  vyškolené socioterapeutky a psycholožka, které mají řadu výcviků i v zahraničí.  První sezení jsou mapující, zjišťujeme, v jaké situaci se žena nachází, zhodnocujeme riziko hrozícího nebezpečí, vypracováváme bezpečnostní plán, nabízíme pomoc právničky. Vždycky samozřejmě záleží na samotné ženě, jak se rozhodne, zda k nám bude dále docházet, nebo bude svou situaci řešit sama. V dalších sezeních se ženy učí posílit své sebevědomí, osobnost. Utvořit si vlastní hranice a nedovolit, aby je někdo překračoval. Naučit se relaxovat v zátěžových situacích. Ženy se učí například různým technikám práce s dechem, uvědomovat si, kde se  v nich hromadí stres. Snažíme se pracovat i s dětmi, které jsou svědky domácího násilí, protože takové děti jsou de facto také týrané. V zahraničí existují dokonce i programy práce s násilníky – pokud je odsouzen, bývá mu nařízena terapie. Výsledky jsou však zatím nepatrné, pokud si sám násilník nedokáže uvědomit, že to, co dělá není normální, nezmění se.

V médiích probíhá kampaň proti domácímu násilí, zaznamenaly jste nějaké její dopady?

Za loňský rok jsme přijaly 130 nových klientek, celkem jsme poskytly přes 500 konzultací. Letos už pozorujeme nárůst po naší kampani, jen za první 3 měsíce jsme poskytly již 260 konzultací ženám nejen z Prahy, ale z celé republiky.

Děkuji vám za rozhovor.

 

       
Reklama