Reklama

„Něco jako objektivní hodnocení literárních prací vlastně neexistuje. Hodnotila jsem především srdcem,“ řekla významná česká spisovatelka Irena Obermannová, autorka Deníku šílené manželky, Divnolásek a dalších bestsellerů, mladým literárním talentům v Nových Butovicích. V úterý 19.9. jim předala ceny udělené jí samotnou a učitelsko-studentskou porotou v literární soutěži Řekni mi, co vidíš… Celá akce proběhla v režii butovického Gymnázia pro zrakově postižené a Střední odborné školy pro zrakově postižené (viz tento článek) a občanského sdružení Viděno hmatem.

Nejprve se v krátkém programu představily handicapované děti s působivou hudební produkcí. Další z butovických studentů přečetli vybrané soutěžní práce a poté paní Obermannová a odborná porota předali ceny. Celá akce proběhla v přátelské a uvolněné atmosféře. Soutěže samotné se zúčastnily děti handicapované i bez handicapu z celé republiky a na vyhlašování tak měly příležitost k vzájemnému seznámení se. Na závěr připravili studenti a učitelé pro účastníky malé pohoštění.

Irena Obermannová si po ukončení programu našla trochu času, aby mi odpověděla na pár otázek pro čtenářky Ženy-in, k nimž se také řadí.

Kde berete inspiraci pro svoje knížky?
To nevím. Všude. Třeba tady – tohle bylo velmi inspirativní odpoledne. To se nedá takhle říct. Psaní je koukání se a vybírání si z toho. Je to strašně zvláštní věc, jak kdo vidí a proč takhle vidí.

Setkala jste se dnes s nevidomými poprvé?
Ne, když jsem v České televizi pracovala jako dramaturg, tak jsem dělala pořad pro postižené lidi – jmenoval se Klíč – byl především pro vozíčkáře, ale nevidomí tam bývali také.

Máte nějaký recept na úspěch pro začínající spisovatele?
Nebát se. Psaní je o tom najít odvahu vyjádřit věci – podívat se na věci jinak, z jiného úhlu pohledu.

Jak hodnotíte kvalitu soutěžních prací?
Některé práce se mi velmi líbily, ale určitě jsem oceňovala podle jiných kritérií než učitelky. Já myslím, že psaní se na školách neumí učit – psaní a estetická výchova vůbec, ten originální pohled na svět, přístup ke světu, nápaditost – to jsou věci které jsou nesmírně důležité a mně připadá, že postižené děti mají jiný svět. Je důležité říct jim, že mají skutečně psát to, co cítí a že se nemusí bát, že jejich sloh nebude úhledný, a možná by pak byl provokativnější. Některé texty byly jako z devatenáctého století. Ale některé byly skutečně dobré.

Mají vaše hrdinky nějaké rysy, typické pro současné ženy?
Cítí se opuštěné, osvobozené, strašně zranitelné a nedávají to najevo.

Vzkázala byste něco našim čtenářkám?
Já neumím moc dávat doporučení, to jde líp misskám, ty vzkazy světu. Ať se mají rády a hlavně ať mají rády samy sebe.

 

 

Četla jste nějaká díla Ireny Obermannové? Jak se Vám její práce líbí? Zkoušela jste sama někdy psát? Odvážila jste se své výtvory někam poslat, nebo píšete jenom do šuplíku? Myslíte si, že nám pohled nevidomých dětí na svět má co říct?