Když před pár dny přišla Radkova starší dcera s libézním hodnocením jejích znalostí v oboru lidské kůže a struktury vlasu, což se jí jako budoucí kadeřnici bude možná hodit, a vysvětlovala, že tohle je opravdu něco, co jí do hlavy nevleze ani pod tlakem, zdržela jsem se komentáře. 
Vzpomněla jsem si totiž, že i já mám obory, v nichž tedy za prvé rozhodně nevynikám znalostmi a za druhé moje vnímání dodnes poctivě míjí. Nutno podotknout, že v jiných předmětech je dobrá.
I já měla oblíbené.

Zatímco dějepis mě velmi oslovoval a ve slohu jsem si přímo lebedila, kdyby mě někdo jen minutu přesvědčoval, že Ústím nad Labem protéká Temže, za chvíli bych uvěřila.
Zatímco o Karlu IV. bych mohla vyprávět hodinu, debata nad globusem by v mém případě byla otázkou několika vteřin.

Také fyzika je báječná věc. V odstředivé síle či akci a reakci se cítím velmi dobře. Optika je super, Newtona dřímajícího pod jabloní mám zmapovaného také dokonale a nořit tělesa do kapalin umím brilantně.
Kružítkem bych si ovšem vypíchla oko, přímka v mém vydání vypadá jako hůl do vody ponořená, a když vidím zlomek, dělá se mi nevolno.

Neviděl někdo Sovětský svaz?

O mém vřelém vztahu k zeměpisu věděli učitelé své a na matematickou olympiádu mě ani na střední nikdo nepozval.
Zvláště učitelka Nejedlá si mě na základce dokázala skvěle vychutnat.

Začátek hodiny zeměpisu jsem nemohla sledovat, neb jsem se Smolíkem právě vyhrávala námořní bitvu.
F8.“ „Zásah.“ „Super!“

Sovětský svaz nám půjde ukázat Kudláčková,“ vyzvala mě na konci osmičky Nejedlá a do ruky mi vetkla ukazovátko.
Tak ten bych najít měla, je přece nepřehlédnutelný, říkala jsem si. Pomalu půlka světa se jmenuje Sovětský svaz.
Hrdě jsem postoupila k tabuli, kde visela obrovská mapa. Snad mi tahle Nejedlá chtěla dát možnost opravit nepěknou známku otázkou, z jejího pohledu podobnou protekčnímu dotazu typu „Který Bedřich byl přítelem Karla Marxe?“ 
Kdybych měla odpovědět podle znalostí zeměpisu, řekla bych Smetana.

Stála jsem u té nechutné mapy, zírala na ni ze všech stran a hledala majestátnou, velikou Rus, až do konce hodiny. Nenašla.
Polovina třídy řvala smíchy v domnění, že to dělám schválně. Nedělala.
Nejedlá rudla.
Jsi tak blbá, nebo to děláš záměrně?“ zahřímala.
„Tak blbá, soudružko.“ 
„Za pět.“  
„Děkuji.“
Kdo měl tušit, že ty dva metry čtvereční, které naproti mně visely, byly celé Sovětský svaz??!
Každé C z nápisu CCCP od sebe dělilo několik horstev, řek, polí a luk, nebo co to bylo.

                      

Nevyšší hora v Čechách? Říp!

Nad další koulí ze zemáku můj zcestovalý otec řval jako bizon.
Tak to ne, podívej se! Tady si sedneš a budeš to mrskat.“
„Hlavní město Belgie?“ „Nevim.“
„Tak Holandska?“ „Bonn.“ „Blbe.“
„Nejvyšší hora na světě?“ „Nevim.“
„Šmarjá ,tak alespoň nevyšší hora v Čechách??“ „Říp.“
„Já ji asi zabiju.“
„Myslela jsem, že když se na ni drápal praotec Čech a viděl celou zaslíbenou zemi, oplývající mlékem a strdím, že je vysoká.“
„ Ty jelito, Říp je jenom o trochu vyšší než psí lejno,“ máchal rukama s knihou v ruce.
„Sněžka je to, ty tele!“
„A proč se teda nedrápal na Sněžku?“
„Vona na mě kouká jako sůva,
“ pravil směrem k mamince.
Tak jí dej něco snazšího,“ zastala se mě.
„Jo, co je větší, Čína nebo Vatikán, ty umělkyně?“
Kdybych řekla Vatikán, asi by umřel.

„Víš co, beruško, v jiných předmětech jsi dobrá, tak se alespoň pokus nepropadnout z těch materiálů, když ti to neleze do hlavy,“ řekla jsem Radkovu potomkovi, když jsem si ještě vzpomněla, kterak mi jednou jedna stará paní profesorka matematiky na střední málem nafackovala a nazvala mě totálním, matematickým ignorantem.

Neživím se matematikou a články na téma „Cestujeme po světě“ přenechám s láskou kolegům.

Reklama