Pojďte, odlehčíme od svátečních tabulí, vynecháme zátěžová témata typu „konec světa“ či „záludnosti lubrikačních gelů“ a projdeme si naše žákovské knížky, indexy a zacouváme k tabulím. Už se vidíte? S tahákem vrytým inkoustem v dlani bezradně stojící na stupínku? Já ano.

V mém případě jsem spolehlivě nezkazila zábavu v hodinách matematiky a zeměpisu.

Tyto obory mě nikdy neoslovily a zcela upřímně, dodnes mě vytrvale míjejí.

Zatímco o dějepis jsem se poctivě starala i mimoškolní četbou a ve slohu jsem si přímo lebedila, kdyby mě někdo jen minutu přesvědčoval, že Ústím nad Labem protéká Temže, za chvíli bych uvěřila.

O  zálibách, manželkách i oblíbených pokrmech Karla IV bych mohla vyprávět hodinu. Starověký Egypt jsem schopna rozebírat a pitvat do nekonečna. Etruskové, Olmékové, Mayové… tam jsem studnice informací… debata nad globusem by ovšem v mém případě byla otázkou několika vteřin.

Také fyzika je báječná věc. V odstředivé síle či akci a reakci se cítím velmi dobře. Newtona dřímajícího pod jabloní mám zmapovaného také dokonale a nořit tělesa do kapalin umím brilantně. Optika je také bezva.

Kružítkem bych si ovšem vypíchla oko, přímka v mém vydání vypadá jako hůl do vody ponořená, a když vidím zlomek, dělá se mi nevolno.

Neviděl někdo Sovětský svaz?

h

O mém vřelém vztahu k zeměpisu věděli učitelé své a také na matematickou olympiádu mě nikdo nikdy nezval. Zvláště učitelka Nejedlá si mě v osmé a deváté třídě dokázala skvěle vychutnat.

Začátek hodiny zeměpisu jsem nemohla sledovat, neb jsem se Smolíkem právě vyhrávala námořní bitvu.

„F8.“

„Zásah!“

„Super!“

„Sovětský svaz nám půjde ukázat Kudláčková,“ vyzvala mě Nejedlá a do ruky mi vetkla ukazovátko.

Tak ten bych najít měla, je přece nepřehlédnutelný, říkala jsem si. Pomalu půlka světa se jmenuje Sovětský svaz.

Hrdě jsem postoupila k tabuli, kde visela obrovská mapa. Snad mi tahle Nejedlá chtěla dát možnost opravit nepěknou známku otázkou, z jejího pohledu ne nepodobnou protekčnímu dotazu typu „Který Bedřich byl přítelem Karla Marxe?“ 
Kdybych měla na toto odpovědět podle znalostí zeměpisu, řekla bych Smetana.

Stála jsem u té nechutné mapy, zírala na ni ze všech stran a hledala majestátnou, velikou Rus, až do konce hodiny. Nenašla.
Polovina třídy řvala smíchy v domnění, že to dělám schválně. Nedělala.
Nejedlá rudla.

„Jsi tak blbá, nebo to děláš záměrně, abys sabotovala bratrskou zemi?“ zahřímala.
„Tak blbá, soudružko.“
„Za pět.“ 
„Děkuji.“

Kdo měl tušit, že celé ty dva metry čtvereční, které naproti mně visely, byly Sovětský svaz??!
Každé „C“ z nápisu CCCP od sebe dělilo několik horstev, řek, polí a luk, nebo co to bylo.

Říp je vysokej jako lejno!

Nad další koulí ze zemáku můj zcestovalý otec řval jako bizon.

„Tak to ne, podívej se! Tady si sedneš a budeš to mrskat!“ Zprudka vstal od tlačenky a začal.
„Hlavní město Belgie?
Nevim.“
„Tak Holandska?“
Bonn.“
„Blbe!“
„Nejvyšší hora na světě?“

Nevim
„Šmarjá, tak alespoň nevyšší hora v Čechách??“
Říp.

„Já ji asi zabiju.“

„Myslela jsem, že když se na ni drápal praotec Čech a viděl celou zaslíbenou zemi, oplývající mlékem a strdím, že je vysoká.“
„Ty jelito, Říp je jenom o trochu vyšší než psí lejno,“ máchal rukama s knihou v ruce.
„Sněžka je to, ty tele!“

„A proč se teda nedrápal na Sněžku?“
„Vona na mě kouká jako sůva,“ pravil směrem k mamince a znechuceně odsunul tlačenku.

„Tak jí dej něco snazšího,“ zastala se mě maminka.
„Jo, co je větší, Čína, nebo Vatikán, ty umělkyně?“

Kdybych řekla Vatikán, asi by umřel.

Na střední mně paní profesorka matematiky málem nafackovala a nazvala mě totálním matematickým ignorantem. Ani trochu mi nepomohlo, když jsem se rovnici o dvou neznámých pokusila obratně převést na bitvu na Bílé Hoře.

Dopadla jsem jako sedláci u Chlumce.

Neživím se matematikou a články na téma „Cestujeme po světě“ přenechám s láskou kolegům.

Reklama