Skupinka mladíků vyzbrojená spreji se pod rouškou noci vydala do depa metra. Jsou natěšení. Joe si udělal několik nákresů nových znaků a Pako si pořídil stříbrný sprej. Dnešní noc bude patřit jim. Jim a adrenalinu – dá-li štěstěna, nikdo si jich nevšimne. Bude-li ale vrtkavá bohyně stát na straně nočních strážců města, vysolí pěkných pár stovek na pokutách...

Když se řekne street art, každý si hned představí graffiti a scénu ne nepodobnou té, kterou jsme právě popsali. Z definice je ale street art jakékoli umění vytvářené na veřejných místech. Street art tedy nejsou jen graffiti. Co všechno je ve skutečnosti street art, o tom se vedou bouřlivé spory. Provádí street art například i umělci, kteří portrétují na ulici, hrají na Karlově mostě nebo předvádějí pantomimu někde na náměstí? Kdo ví?

Přesto při slově street art cítí většina z nás pachuť něčeho nezákonného, něčeho skrytého, vytvářeného zásadně v noci. Vypravili jsme se proto v noci za street artem a měli jsme štěstí – narazili jsme na svérázného umělce, který si říká Em.

„Prozradím vám, že jde
o Klíč
k životu.

Jde o mladíka, který žije ve svém uměleckém světě a snaží se ho ztvárnit do podoby polystyrenových soch: „Prozradím vám, že jde o Klíč k životu. Všechno to jsou děti vody. Všechno, co tvořím, souvisí se životem – mateřství, embrya, těhotenství, plodová voda...“

Em není ale jediný, kdo tvoří podobné sošky, na internetu lze nalézt mnoho odkazů na podobné aktivity. Když si povídáme s Emem dál, zjišťujeme, že je mu osmadvacet let, cvičí tai-chi, a když necvičí, tvoří. Soškám z polystyrenu se věnuje něco málo přes rok a, jak říká, těší ho i hudba. Nechává se inspirovat Nickem Cavem, podle kterého se snaží komponovat. Dříve měl přítelkyni, se kterou hodně cestoval, navštívil různé země, třeba i Nový Zéland a Čínu.

Já jsem
vznikl z dělohy Davidovy.

Em je hluboce věřící, když jsme se ho ale zeptali na křesťanství, řekl nám, že se necítí být křesťanem. Stejně jako křesťanem je například i zenovým buddhistou – z každého náboženství, z každé kultury jsou mu blízké jen některé věci. „Pro věřící je otcem Jan,“ říká, „on byl povolán Bohem, aby obdařil svět božími věcmi. Já jsem vznikl z dělohy Davidovy, kde jsem objevil tajemství lidského života – malinké embryo, miminko, které leze po žižkovské věži. To je největší umění, které jsem kdy spatřil.“

Miminka na žižkovském vysílači jsou tedy Emovou nejsilnější inspirací. „Procestoval jsem celý svět, abych nalezl větší umění,“ tvrdí, „ale nikde jsem ho nenašel.“ Vysvětluje nám, že se není čemu divit, že právě zde, v srdci Evropy, se nachází největší umělecké dílo světa.

A jaké dílo plánuje sám, jako vrchol své „sochařské“ kariéry? Říká mu Templ a pracuje na něm v myšlenkách takřka pořád. „Bude to malé dítě, které bude mít místo hlavy srdce jako srdce matky, co neustále tepe.“

Opustili jsme Ema a v hlavě nám zbyla spousta otázek. Pocit nepochopení se ale mísil s pocitem něčeho nevyslovitelně krásného. Em žije ve svém svérázném uměleckém pojetí světa. Možná že se snaží utéct před realitou a staví kolem sebe polystyrenovou hradbu? Možná je to jen snílek bez cíle? A možná bude někomu z vás připadat jako výtržník? Nevíme. Víme však, že Em má svou vlastní pravdu, kterou si vždycky obhájí. Pravdu vyřezanou v malebných postavičkách jeho polystyrenového cyklu – Klíč k životu.

Přijdou vám podobné sošky jako umění? Myslíte si, že taková dílka nemají na našich ulicích co dělat, nebo vám přijdou zajímavé? Už jste se s nějakou polystyrenovou soškou setkala? Chtěla byste si někdy vyzkoušet nějaký druh street artu? Napsala jste někdy něco sprejem na zeď?

Reklama