Krásný předvíkendový pátek přeji redakci a všem ženám-in.
Dnešní téma je zajímavé, jistě bude plno různých názorů, ale jsem vlastenka celým srdcem.
V roce 1968, když k nám vtrhli ruská vojska, mi bylo 18 let a můžu říci, na to nedá nikdy zapomenout. Prožila jsem to se vším, co zde dělali, střílení do lidí, nájezd do tramvaje plné dětí, které naštěstí po delší rozmluvě nechali vystoupit, tank tramvaj převálcoval a u rozhlasu to bylo nejhorší. Utíkali jsme před nimi, stříleli, kdo se schoval, měl štěstí. Nebylo kam se schovat, ale byli jsme lidi a pomáhali si, otevírali nám dveře od malých obchůdků, domů. Do své smrti uvidím všechny oči plné strachu a hrůzy, kterou jsme prožívali.
Situace - kdo ji prožil, ví, o čem mluvím - byla strašná a rozhodování, zda v naší republice zůstat či ne, bylo o to lehčí. Rozhodli jsme se, že nezůstaneme. Vše potřebné vyřídili, včetně zakoupené jízdenky na vlak do Německa. Měli jsme odjíždět ve 2 hodiny v noci, a tak jsme udělali rozlučkový večírek se všemi známými a kamarády. Byli jsme v jedné restauraci, kde hrálo radio, a v půlnoci hráli naši krásnou hymnu. Rozplakali jsme se a měli odjet na nádraží. Dnes již nevím, kdo z nás řekl větu: a co když se již nedostaneme zpět, domů? Tato věta rozhodla a my jsme zůstali věrni naší republice. Nikdy jsem rozhodnutí nelitovala, naopak, jsem hrdá na své rozhodnutí.
Věrulinka
Děkujeme za dramatický příběh!
Máte někdo podobné zkušenosti? Nebo jste naopak Čechy opustili? Napište nám!
Nový komentář
Komentáře
Nyotaimori: moc hezky řečeno
Věrulinko, obdivuji tvé rozhodnutí, ale sama bych to po předchozích zkušenostech nedokázala
Moc krásný přiběh
Psaný srdcem.
A po roce 89 jim za to bylo lezeno přímo do řiti bez špetky sebeúcty
Taky chvíle, kdy se mi derou slzičky do očí!
dobré rozhodnutí
Dojemný
Smutný příběh
Věrulinka:
dobré rozhodnutí,z boje se neutíká
mně bylo tenkrát 13 let a pár dní před okupací jsem se vrátila s mámou od dědy ze Stuttgartu, dobře si pamatuju, jak děda mámě říkal před naším odjezdem, že se povídá, že nás mají rusáci přepadnout, abychom tam u něj zůstaly
ale máma nechtěla, bo nemohl otčím jet s námi a zůstal v Praze
pak mám před očima okamžik, kdy už jsem se loučila se životem, to když na mě namířil ruský voják samopal a natáhl ho, a to jen proto, že jsem na něj vyplázla jazyk
naštěstí se mě zastal jeden jeho kolega ve zbrani, jinak, kdo ví
Hezké,můj otec taky nikdy nechtěl opustit republiku
tak to je opravdu jak scénář k nějakému filmu - běží mi mráz po zádech...
dojemné chvíle
Tohle se opravdu moc povedlo, moc hezký článek. Obdivuji to rozhodnutí
Je to moc pěkné.
taky mám na krajíčku..tohle je opravdu moc krásné..
Moc krásný příběh,já jsem byla malá holka,chodila jsem do 1.třídy,pamatuju si jen trošku,jak jezdily tanky pod okny,a na to,jak byli naši vyděšení.