Krásný předvíkendový pátek přeji redakci a všem ženám-in.

Dnešní téma je zajímavé, jistě bude plno různých názorů, ale jsem vlastenka celým srdcem.

V roce 1968, když k nám vtrhli ruská vojska, mi bylo 18 let a můžu říci, na to nedá nikdy zapomenout. Prožila jsem to se vším, co zde dělali, střílení do lidí, nájezd do tramvaje plné dětí, které naštěstí po delší rozmluvě nechali vystoupit, tank tramvaj převálcoval a u rozhlasu to bylo nejhorší. Utíkali jsme před nimi, stříleli, kdo se schoval, měl štěstí. Nebylo kam se schovat, ale byli jsme lidi a pomáhali si, otevírali nám dveře od malých obchůdků, domů. Do své smrti uvidím všechny oči plné strachu a hrůzy, kterou jsme prožívali.

Situace - kdo ji prožil, ví, o čem mluvím - byla strašná a rozhodování, zda v naší republice zůstat či ne, bylo o to lehčí. Rozhodli jsme se, že nezůstaneme. Vše potřebné vyřídili, včetně zakoupené jízdenky na vlak do Německa. Měli jsme odjíždět ve 2 hodiny v noci, a tak jsme udělali rozlučkový večírek se všemi známými a kamarády. Byli jsme v jedné restauraci, kde hrálo radio, a v půlnoci hráli naši krásnou hymnu. Rozplakali jsme se a měli odjet na nádraží. Dnes již nevím, kdo z nás řekl větu: a co když se již nedostaneme zpět, domů? Tato věta rozhodla a my jsme zůstali věrni naší republice. Nikdy jsem rozhodnutí nelitovala, naopak, jsem hrdá na své rozhodnutí.

Věrulinka


Děkujeme za dramatický příběh!

Máte někdo podobné zkušenosti? Nebo jste naopak Čechy opustili? Napište nám!

redakce@zena-in.cz

Reklama