Reklama

Jakkoli to může znít nadneseně, Eva (26) se cítí jako vězeň. Ve svém domě i vztahu. Udělala zásadní krok do neznáma jen proto, že uvěřila manželovým slibům o pohádkovém soužití. Jenže realita je úplně jiná.

„Ivan šel od začátku na všechno rychle. Znali jsme se půl roku a už mě požádal o ruku. Udělal to tak moc romantickým způsobem, že by mu snad žádná zamilovaná holka nebyla schopná říct ne. A stejně rychle chtěl i rodinu. Já na dítě ještě nebyla připravená, chtěla jsem si užívat života, bavit se. Jenže i v tomhle mě nakonec přesvědčil. Sliboval, jak budeme na všechno dva. Že se mnou bude trávit maximum času, začne pracovat z domova, a o to malé se bude starat spolu se mnou. Takže když budu chtít vyrazit za svými přáteli, na nákupy, nebo zkrátka kamkoli, budu mít možnost. Znělo to skvěle, a tak jsem jeho neustávajícímu nátlaku nakonec podlehla a přestala brát prášky,“ vypráví Eva, která se snad i začala těšit.

žena

Měl to být život jako v ráji

Jakmile otěhotněla, koupil její manžel dům jako z pohádky. V krásné přírodě, kolem louky a lesy. Jenže to mělo háček, byl hodinu jízdy od Prahy. „Ano, byl nádherný, jenže daleko od mého rušného světa, na který jsem byla od dětství zvyklá. Ivan mě ale opět přesvědčil, že děláme správnou věc. Prý jsem autem ve městě za chvíli a nemusím se bát, že tam zůstanu sama. Začne pracovat z domova a budeme si užívat té romantiky společně. Musela jsem nakonec uznat, že pro naše děti bude velká zahrada přece jen přívětivější, než špinavé hřiště na sídlišti ve velkoměstě. Ale stejně jsem to těžce nesla, když jsem se tam v devátém měsíci těhotenství stěhovala,“ popisuje Eva s tím, že vystřízlivění přišlo velmi brzy.

Vystřízlivění přišlo brzy

„Když se malá narodila, dostal Ivan skvělou pracovní nabídku. Finančně by si sice moc nepolepšil, ale šlo o jeho vysněné zaměstnání. Jenže kývnout na to by znamenalo konec práce z domova, dojíždění a dvanáctihodinové směny – alespoň zpočátku. Nemůžu říct, že by to se mnou vůbec neprobíral, ale i přes mé protesty práci nakonec přijal. Prý mi to všechno vynahradí…ale jak? Všechny jeho sliby vzaly za své. Nakonec to vypadá tak, že on brzy ráno odjede a vrátí se až večer. Mezitím já sedím doma s dcerou a jediným mým spojením se světem jsou sociální sítě. Když tedy zrovna funguje internet! Žiju jako poustevník. Nemám tu jedinou kamarádku a navíc se v tak velkém a opuštěném domě sama bojím. Růžové brýle, které mi Ivan nasazoval, dávno spadly a já bych ze všeho nejraději sbalila kufry a vrátila se do Prahy. Jenže to teď už není tak snadné, když nechci brát dceři otce. A tak se tady v tom zapadákově užírám výčitkami. Vůči Ivanovi a především vůči sobě, že jsem byla tak naivní!“ přiznává zklamaná maminka.

Čtěte také: