Jaké to je žít v Istanbulu a mít za svého manžela muže, který se v tomto městě narodil a řadí se k vyznavačům tamního náboženství, tedy islámu? Jak probíhá tradiční turecká svatba, každodenní soužití s mužem odlišné kultury a život v rušné turecké metropoli, nám v následném rozhovoru prozradila mladá dáma Barbora Aydin.

FOTO

Báro, abychom uvedly naše čtenářky do obrazu - co nám o sobě prozradíš?
Vše... tedy skoro (smích). Ale abych to vzala krátce: Narodila jsem se ve Svitavách, kde jsem také drtivou většinu života žila. Po střední škole jsem začala cestovat za prací, až jsem se usadila v Turecku. Učím angličtinu v jazykové škole, ve volném čase čtu knížky, poslouchám hudbu a představuju si, jaké by to bylo, kdybych byla slavná rocková hvězda. Miluju film Deník Bridget Jonesové a podle hlavních postav pojmenovávám své zvířecí mazlíčky... Každé ráno začínám novou dietu a každý večer se odměňuji sladkostmi za to, jak jsem to pěkně vydržela. Jednou bych chtěla bydlet na farmě, pěstovat ovoce a zeleninu a chovat slepice a kozy.

Takže ses se svým manželem seznámila při pracovní cestě?
Ano, seznámili jsme v roce 2011 v Itálii.

Prozradíš nám, jak?
Ráda (smích). Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Přišel k našemu stolu a zeptal se, co budeme pít. Bylo to v zimě, já předešlé léto strávila pracovně v Turecku, takže bylo o čem povídat. Nebudu tvrdit, že jsem si Ercanovy náklonnosti nevšimla, ale přece jenom, všichni to známe, onu pověst těch exotických mladíků. Takže ano, měla jsem obavy. I přesto jsme si několikrát vyšli a ve Veroně, pod balkonem Julie, jsem si uvědomila, že jsem zamilovaná. Pak už to šlo ráz naráz.

V jakém smyslu slova?
No, brali jsme se brzy, po osmi měsících známosti, nicméně i přes všechny trable můžu říct, že šlo o jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Zní to paradoxně, samozřejmě, že jsem se bála vztahu s Turkem, ale taky to byl první muž, u kterého jsem cítila, že s ním chci být, že chci nosit jeho jméno a stát mu po boku.

To je poměrně rychlý spád... Pro ujasnění: Tvůj manžel je muslim, že ano?
Manželova rodina patři k větvi Alevi, což je jakási odnož muslimů. Věří, že posledním prorokem nebyl prorok Mohamed, ale prorok Ali. Manžel toto dělení odmítá, s čímž naprosto souhlasím, neboť islám byl stvořen jeden, bez jakéhokoliv dělení, na různé skupiny se pak rozdělili lidé. Ne Bůh. Takže ano, manžel je muslim. V minulosti praktikující, držel Ramadán, modlil se, chodil do mešity. Dnes už nepraktikuje, ale stále věří, což je mnohem důležitější než to, jestli pije nebo nepije alkohol či kouří cigarety. Upřímně, hulí jako Turek a pivo si taky dá, Becherovka je jednou z jeho nejoblíbenějších likérů (smích).

A jak je to s tvým náboženským vyznáním? Nekonvertovala jsi k islámu?
Já sama v Boha věřím. Ercan ani jeho rodina po mně nikdy nechtěli, abych konvertovala k islámu, a mě samotnou to nikdy nenapadlo. O manželovo náboženství se samozřejmě zajímám, respektuji, ale stejně tak oni musí respektovat mě a mé rozhodnutí. Upřímně jsem nikdy nepochopila ženy, které po svatbě konvertovaly k islámu kvůli manželovi. Přijde mi to sobecké a pokrytecké. Přece náboženství není hračka, kterou můžete zahodit, když vás přestane bavit. Pokud nevěřím, nebudu konvertovat. Kdysi jsem se na to někoho ptala a odpovědí mi bylo, že muž, který nutí ženu k přijmutí náboženství, je hříšník. Vždyť je to i hrozně nelogické, víra je od slova věřit, a pokud konvertuji kvůli manželovi, není to proto, že bych opravdu věřila.

Padla u vás zmínka, jak otázku víry budete řešit v případě vašich společných dětí?
Samozřejmě, že již tato otázka padla... Nakonec jsme se dohodli, že až nějaké budeme mít, bude pro ně nejlepší, když je necháme, ať se rozhodnou samy. Znám páry, kdy dítě bylo odmala vedeno k islámu. Naše děti necháme svobodně rozhodnout, ať už budou muslimové, křesťané či ateisté, pořád to budou naše děti, které budeme milovat.

Jak na tvé rozhodnutí vdát se za muže turecké národnosti reagovala tvá rodina?
Moje rodina Ercana přijala skvěle, asi si všimli, že jsem se díky němu zklidnila, uvědomila si spoustu věcí. Ercan je člověk s neuvěřitelně čistým srdcem a vím, že by za mě dýchal. A ví to i moje rodina, takže tady nebyl problém. Jen tatínek těžce snáší fakt, že už není nejkrásnější a nejsilnější v rodině (smích).

pokračování na další straně...


Popíšeš nám, jak probíhala vaše svatba?
My se máme rádi tak moc, že jsme se brali hned dvakrát. Poprvé v Itálii, na matrice, bez oslav. Když jsme přijeli do Istanbulu, jeho rodiče trvali na tom, že uděláme ještě pravou tureckou svatbu. Jsem první nevěsta v manželově rodině, takže jsme je o tradiční svatební veselí nechtěli připravit (smích). Turecká svatba je něco, co nejde popsat, to se musí zažít. Den před svatbou se konal „kina gecesi“ neboli henna večer. Slaví se to, že nevěsta opouští svou rodinu a stává se členem nové, manželovy. A samotný svatební den je celý hektický. Ráno se jde ke kadeřníkovi, poté k fotografovi, který vám udělá, dle mého názoru, naprosto kýčovité fotky (smích).

Takže kýčovitost hraje prim (smích)?
Co se fotek týče, ano. Mně fotograf řekl, ať si vezmu do ruky krajkový deštník a pózuji, což jsem odmítla, takže jsme se na sebe měli s manželem zamilovaně dívat. Bylo to strašné, nemám ráda strojené pózy, navíc jsem absolutně nefotogenická, takže jsem se modlila, ať už to skončí. Navíc turecké svatební fotografie vypadají většinou tak, že pomocí Photoshopu se najednou ocitnete třeba u řeky nebo v rámečku ve tvaru srdce. Takže jsem si fotografie ani nevyzvedla.

SVATBA

Přiblížíš nám, Báro, samotný obřad?
Jistě, na tureckých svatbách bývá obrovské množství lidí ze všech stran příbuzenstva. Tím, že na naší svatbě byli převážně manželovi příbuzní a známí, moje strana chyběla, přišlo s námi slavit „jen“ kolem 300 hostů. Znala jsem jich tak 30. Za doprovodu naší oblíbené písničky a maxi prskavek jsme prošli průvodem, zaujali místo na parketě a odtančili první společný tanec. Potom přišel na řadu svatební dort. Pak klasické focení, přípitek. Také jsme s manželem dostali na krk červenou dlouhou stuhu, všech 300 lidí se postavilo do řady a na stuhy nám připínali bankovky nebo malé zlaté mince. Mně na ruce věšeli zlaté náramky. Zlato se pak uloží do banky nebo promění na peníze, takže je to pro manželský pár dobrý začátek.

Žili jste s Ercanem i ve tvé rodné zemi, tedy v Česku?
Ano, bydleli jsme v Česku na malém městě, Ercan je celkem plachý, nemluví anglicky, takže byl bez přátel, navíc jsme spolu pracovali, což rozhodně pohodě našeho vztahu nepřidalo, proto jsme se před rokem rozhodli odejít do Istanbulu.

Byla to pro tebe velká změna?
Začátky mého života v Turecku byly krušné, vadilo mi úplně všechno. Istanbul je obrovské město se zhruba 15 miliony obyvatel. Lidi jsou všude. Přecpané autobusy, na ulici se lidé tlačí, neustále do vás někdo vráží. Všichni se překřikují, ať už jde o pouliční prodavače či muže nad šálkem kávy či tureckého čaje. U nás ve čtvrti například není park, kde byste si mohli sednout pod strom a číst knížku. Všude jen budovy. Samé domy a nákupní centra. A staví se další a další. Takže ten šok byl obrovský, přijela jsem z malého města s 20 000 obyvateli... na druhou stranu jsou Turci moc milí, když jste v nesnázích, pomůžou vám a nic nechtějí nazpět. Často se odkazují na Boha, že to mají „v popisu víry“ - pomáhat druhým. Už jsem si téměř zvykla, strkám do nich taky (smích). Kdybych tady měla rodinu, byl by můj život dokonalý.

Upřímně, Báro, máš někdy pochybnosti o svém životním rozhodnutí?
Zpočátku jsem měla spoustu pochybností. To všechno jsem hodila za hlavu poté, co jsem manžela opravdu poznala. Život s cizincem není lehký, obzvlášť s mužem z úplně jiné kultury. Nám asi pomohlo to, že Ercan strávil pět let v Evropě, takže ví, co a jak. I přesto je to Turek a Turkem navždy zůstane. Jsou chvíle, kdy jsem nervní kvůli věcem, které jemu přijdou úplně normální, a naopak. I přesto všechno si můžu říct, že jsem šťastná. Manžel se o mě stará, když je mi zle, je tady pro mě, když si chci povídat, můžu se s ním smát i brečet. Vím, že manžel byl ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostala. Má mě rád takovou, jaká jsem, nesnaží se mě změnit. Vím, že by za mě dýchal. A za to a mnoho dalšího si ho strašně vážím.

Můžeš mně a našim čtenářkám popsat nějaké odlišnosti, které jsou dle tvého názoru na tureckých a českých mužích zcela jednoznačné? Jistě máš dobré srovnání...
Srovnávat české muže s těmi tureckými je opravdu těžké. Některé holky říkají, že čeští muži se o ženy nestarají, nejsou tak ohleduplní. Já si to nemyslím. Pořád tím nejlepším chlapem na světě pro mě bude Čech, můj táta. S Ercanem si nikdy nesednu a nebudu se smát u trilogie Slunce, seno..., nezazpívám si písničky od mých oblíbených českých kapel. Čeští chlapi jsou super a nedám na ně dopustit. Mám ráda český humor a Čechy vůbec. Někteří z mých známých řekli, že se Turci o sebe více starají, že jsou Češi zanedbaní. To má asi každá žena jinak, pro mě není prototypem ideálního muže nagelovaný fešák s melíry ve vlasech. Je hezké, když se o sebe muži starají, ale mně se naopak nelíbí to, co občas vidím v Turecku. Kluk v bílých kalhotách a upnutém tričku pro mě není někdo, kdo by v pozitivním slova smyslu zaujal mou pozornost.

pokračování na další straně...


Jak Turci milují?
Je pravda, že když Turci milují, tak milují na 100 %, nenechávají si to pro sebe. Celkově jsou dost romantičtí a někdy to dávají najevo až kýčovitým způsobem. Takže na otázku, jaký je rozdíl mezi českými muži a Turky, nemůžu odpovědět, protože na Čechy prostě nedám dopustit. Ercana jsem si nevzala proto, že je Turek, ale proto, jaký je člověk. To samé se mi mohlo stát s Honzou nebo Davidem... nestalo, a tak jsem teď tam, kde jsem.

A co sex? Slyšela jsem, že turečtí muži dodržují jistá „pravidla“?
Co se sexu týče, muslimská žena by se měla vdávat jako panna. V dnešním Turecku už se to začíná obracet, jedna kamarádka mi říkala, že její kamarádka Turkyně si před prvním sexem s novým mužem rozškrábe kůži na prstu do krve a utře to do prostěradla. Tak si její partner myslí, že byla panna. Nebo je provozován anální sex, takže panenská blána zůstane celá. Bavila jsem se o tom s několika muži, a ti mi řekli, že samozřejmě chtějí, aby žena byla celá jejich, že se nechtějí s nikým dělit, což má svůj smysl, ale já tento názor nesdílím. Muslimové by se také měli po každém sexu umýt, což u nás doma samozřejmě probíhá, ale ne kvůli náboženství, ale z hygienického hlediska.

Co bys poradila našim čtenářkám, které se například ocitly v podobné situaci jako ty a zvažují, zda si s mužem muslimského vyznání takzvaně začít, či ne?
Asi se ode mě očekává, že budu obhajovat všechny cizince a muslimy a budu říkat, jak jsou skvělí. Nebudu. Myslím si, že jsou vyčuraní a drtivá většina se nežení pro lásku, ale pro peníze, vízum či sex. Strávila jsem pracovně rok v Tunisku a i můj pobyt v Turecku moji domněnku jen potvrdil. Osobně bych nešla do vztahu s mužem z prostředí turistického ruchu, i když znám páry, kterým to vyšlo. Samozřejmě, že jsou muslimové a cizinci z východu vnímáni negativně. Jeďte třeba do Egypta nebo právě do Turecka a uvidíte, jak se budou chovat. Po deseti strávených minutách budete požádány o ruku, budete nejkrásnější na světě a před vámi příslib báječné budoucnosti... Žít s člověkem, který vyznává odlišné kulturní zvyky, není legrace, chce to obrovskou dávku trpělivosti a tolerance z obou stran. Všechno jde, když se chce. Není to o náboženství, není to o barvě pleti ani o rase. Je to o člověku. Nejde udělovat rady, jak na to. Je to o důvěře a dvou lidech. Jen na nich záleží, jestli to půjde, nebo ne.

Kdybych se měla rozhodnout, jestli bych do toho šla znovu, se všemi problémy a těžkostmi, odpověděla bych ano. Ercan za to stojí!

BARA

Báro, mockrát Ti děkuji za rozhovor a přeji, ať se Vám oběma daří!

Milé čtenářky, zajímá-li vás více informací o krásách a úskalích multikulturního soužití české rodačky v turecké metropoli, neváhejte a navštivte Bářin blog: http://babsieslife.blogspot.cz/

Čtete také:

Reklama