Dobré, i když deštivé odpoledne, milé ženy-in.
Jako by mi to počasí promlouvalo z duše. A vaše téma zvlášť.
Právě v této době je to pro mě víc než aktuální. Ono se řekne rozchod, člověk si to stokrát rozumově vysvětlí, milionkrát probere s kámoškama, vyslechne si tisíce argumentů, proč to skončit, ale realita zůstane vždycky na vás.

Zbavit se přítele, kterého už nemilujete, není tak jednoduché. Vždyť jsme spolu prožili hezké chvíle, chtěli jsme se i vzít a plánovali si společnou budoucnost.
Ale časem to nějak vyšumělo, z našeho vztahu se stal nudný, lhostejný stereotyp, bez jiskry.
Je to také síla zvyku nebo strach ze samoty, který stále nahlodává moje rozhodnutí.
Už jsem si vyslechla i pár názorů osamělých žen, které by radši setrvaly v blbém a nudném vztahu, než by byly samy.

Tak nevím. Nechci takhle dál žít, ale na druhou stranu je mi ho líto, chudák netuší, o čem uvažuju.
Moje náznaky nebere na vědomí. Ani když jsem mu v hádce několikrát vyhrožovala, že se s ním rozejdu.
Nevyvedlo ho to z míry. Řekl, že mě má rád, ať netrojčím.
Bojím se, že bude brečet, klečet na kolenou a prosit, ať ho neopouštím.
Bojím se, že zase změknu a  bude všechno zase ve starých kolejích.
Milá ženo-in,
promiňte mi tu upřímnost, ale obávám se, že máme co dělat se dvěma slabochy.
Je to bohužel jen na vás. Vy se musíte rozhodnout a jednat. Buď se zmátoříte, rozseknete to a pak se můžete znova nadechnout. Nebo se nezmátoříte a shnijete ve smrádku a teploučku, které vyhovuje vašemu „příteli".
Reklama