Reklama

V příspěvku čtenářky Ekleinovky k dnešnímu tématu zjistíte, jak vypadá takový dobíhací maraton do práce a zda při něm můžete vypadat jako dáma...

Dnes se bavíme o cestování do práce. Následující příspěvek mi zaslala čtenářka Ekleinovka...


Jejej, to je dobré téma - moje cesta do práce.
Začalo to vlastně už za dob studií, kdy jsem pravidelně den co den „dobíhala“ vlak, a času jsem měla po ránu nemnoho. Znáte to, hlavně se desetkrát převlékat, protože to je to nejdůležitější. Musím se přece líbit. Ty dostihy ve vysokých podpatcích z dlouhého kopce, kdy už vlak dojíždel do stanice a dlouhé schody k nástupišti byl takřka nadlidský výkon. Proto jsem měla natrénováno a škola mne s oblibou vysílala na atletické závody, kde jsem dávala na frak trénovaným atletkám. Jak vidno, mělo to svůj účel =D
A tak se to se mnou táhne dodnes. Ač již v letech, kdy bych měla mít rozum, jsem si vytvořila svůj „dobíhací syndrom“ . Ráno vstávám s dostatečným předstihem. Vyvenčit a nakrmit pejska, pak sama sebe, sprcha, snídaně... prostě pohodička. Najednou hlásí v rádiu 5. 45 a začne kalup. To jezdím jako motorová myš. Pravidelně vybíhám ze vrátek závratnou rychlostí a řítím se k nástupišti. Schody už tak rychle nezvládám, supím, funím jako parní lokomotiva. Wow, jsem nahoře. . . srdce bije jako o závod, mám pocit, že každou chvilku zkolabuju. Vletím do rychlíku, kde se vydýchám a pak si jdu v pohodičce pro svačinu do Tesca... Vím, kdy mi odjíždí tramvaj, která navazuje na bus k mé metě. Jasně, že opět letím, protože to bych nebyla prostě já. Přestup na bus a pak už si vykračuju jako „dáma“ oněch 300m do cíle. Jsem v práci... hurááá... Cesta zpět bývá opět dramatická, nejhorší jsou eskakátory, které sbíhám, proběhnu podchod
a další eskalátory vybíhám... a funím, supím, sotva popadám dech. Už mi pak zbývají jen schody k rychlíku - to mám nohy tak ztěžklé, že se divím, jaké rezervy ještě ve mně dřímaj =D. Ale předevčírem bylo jiné drama - při mém sprintu jsem uklouzla na zamrzlé silnici, vyhodila paty a pád byl nekontrolovatelný. Na záda, zbrzdil mne pouze batůžek. Auuuu, tak to je hezký, říkám si a pomalu se zvedám. Lízat si rány nabyl čas, vlak jsem opět doběhla... Celý život si říkám, že od zítřka už jen s časovou rezervou. . . víte, ale já mám tu nemoc, ten , , dobíhací syndrom, , =D, =D
Tak mne teď napadlo, nevíte někdo o nějakých závodech v běhu???? Mám natrénováno =D

Všem příjemnou cestu do práce,
Ekleinovka

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 31. ledna 2012: Cestování za prací

  • Dojíždíte za prací?
  • Jste spokojená, že dojíždíte, nebo vás to štve?
  • Jakou vzdálenost musíte při cestě do práce urazit?
  • Platí vám zaměstnavatel výlohy spojené s dojížděním do práce?
  • Jaké dopravní prostředky při cestování do práce využíváte?

Panečku, to je otázek a přitom to téma vypadalo tak jednoduše. No, jsem zvědavý, jak mi na otázky odpovíte. Odpovídejte, prosím, formou příběhů, které budou dlouhé alespoň jako tento odstavec textu, tedy chcete-li mít větší šanci na uveřejnění a případně i získání dárku: knížky z nakladatelství GRADA - Jak hledat a najít zaměstnání a sladkých tyčinek MILKA ChocoLilaStix (třeba pro obalení nervů při cestování). Dárek obdrží jedna z přispěvatelek k tomuto tématu, jejíž příběh uveřejním. Příspěvky posílejte na e-mailovou adresu redakce (viz níže).

Uzávěrka zasílání příspěvků je 30. 1. 2012 ve 14.30 hodin.

kniha

milka