Jsem v koncích.

Nezvládnu ho vidět. Odmítnutí, které je pro mne tak nepochopitelné. Cítila jsem velkou lásku a můžu potvrdit, že i on. Oči mluvily za nás oba. To šimrání, podlamující se kolena a vzrušení 24 hodin denně nebylo jen četbou harlekýnů. Byla to skutečnost. Vzájemná přitažlivost - chemie, porozumění...

Byli jsme nejlepšími přáteli. Už v té době jsem si život bez něj nedokázala představit. Vždy nás cesty spojovaly a já se cítila tak silná a sebejistá. Jistá tím, že ho mám a že jsme výjimeční. Byla jsem milovaná a na něj jsem nedala dopustit. Mockrát jsme si ublížili, a přece to, co jsme cítili, když jsme byli spolu, všechny rány zahojilo a bylo zapomenuto. Jediný člověk, na kterého si vzpomenu, když jsem na dně, jediný člověk, se kterým bych si přála sdílet radost. Vychovávat děti a mít ho po boku po celý život.

Věřila jsem té síle našeho vztahu, poznání, souznění. Přišlo brzy rozčarování. Jediný, který v mém životě znamenal mnoho, byl na druhém místě po rodičích, na kterého jsem spoléhala a věrně milovala, začal žít svůj život a beze mne. Bolest, která se nedá popsat mnou tak otřásla, zaslepila mne natolik, že bych byla schopna udělat cokoli, abych  zpět byla s  mým milovaným. Šest let, kdy byl mým nejlepším přítelem, podporoval mě, utěšoval. Cítila jsem se uvolněná, a svá.

Ruku do ohně bych položila za jeho výraz v očích, ze kterých jsem mu četla. Těžko se mi věří, že je vše pryč. Nestrácím pouze milence, partnera, přítele, ale i důvěrníka, který pro mne znamenal mnohem víc než souznění. Jsem sama. Dny jsou prázdné a nenaplněné. Přemýšlím a trápím se. Ani vteřinu nejde ovlivnit, abych odvedla své myšlenky někam jinam. Slzy do očí se mi vhání při jakékoli vzpomínce. To znamená, že pláču pořád... je to dnes, co mi napsal... Zasloužíš si víc, než to, co Ti já můžu nabídnout. Budeš pro mne  znamenat vždy hrozně moc, ať už budeme přáteli, milenci, manželé nebo se třeba nebudeme vídat.

Ale vím, že když tě někde potkám, srdce se mi zachvěje a projede mi po zádech takové to příjemné šimrání.   Velmi neuspokojivé.

Přítel, který mi vždy podal pomocnou ruku  se všeho vzdal. Společných vzpomínek, které chce zachránit pouhým přátelstvím, taktností a zodpovědností. Zadní vrátka, která otevře tehdy, když se mu zavřou dveře před nosem. Ví, že já ho kdykoli vezmu zpět a na vše zapomenu. "Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš" je snad jedno z pořekadel, kdy "výjimka potvrzuje pravidlo". Já bych se v té řece i utopila, jen abych dokázala, že se neřídím podle toho, co povídají lidé, komu ublížím. Je to můj život. A i když nenajdu porozumění, mám sílu bojovat, ale přece jsem jedna z těch, které si přejí vidět milovaného šťastným, i když samy trpí.

Tolik pro mne znamená!!!

čtenářský příspěvek


Poraďte, pohlaďte, vysvětlete... Pište, co chcete...

Reklama