Od středečního odpoledne neustále sleduji zpravodajství a s napětím, obavami a úzkostí čekám, co se dozvím o rukojmích, která jsou zadržována ve škole v severoosetském Beslanu. Čečenští ozbrojenci tam vtrhli ve středu v devět hodin ráno a zajali na 350 malých dětí a včetně jejich učitelů. Podle posledních informací na Idnes tam může být zajatců ale až 1 500, jak uvedla jedna z propuštěných žen Zalipa Dzandarovová. O přesném počtu se však spíše spekuluje.

 

Nechci se pouštět do složité analýzy konfliktu, který již léta hoří mezi Čečnou a Ruskem. To přenechám povolanějším. 

 

Ale myslím, že nejsem jediná žena – máma, která je plná strachu. Strachu o ty malé děti, které se nikdy na nikom nedopustily žádné křivdy. Svírá se mi srdce, když si představím, co nyní asi prožívají – bez mámy a bez táty. Obklopeni stovkami stejně vyděšených kamarádů i dospělých, vydáni na milost a nemilost fanatickým šílencům. Nedostávají jíst ani pít. Povstalci nechali dodávky jídla a pití válet na ulici.

V duchu jsem se všemi maminkami a tatínky, kteří tráví již třetí den v beznaději, zoufalství a strachu. Nedokážu si snad ani představit tu ohromnou bezmoc, kterou musí pociťovat.

 

Každá žena, která dá život dítěti, dokáže jistě pochopit tu míru zoufalství. My, matky, bychom bez váhání za své děti položily život, nechaly si useknout ruku ... zkrátka cokoli bychom byly schopné udělat, kdyby to bylo potřeba v zájmu našich dětí. Matky zajatých školáčků nemohou udělat vůbec nic. Jenom sedět, čekat a modlit se. A věřit, že se se svými dětmi opět shledají.

 

Terorismus se v poslední době skloňuje ve všech pádech po celém světě. Neuplyne snad den, abychom se nedočetli, že byl někde odpálen granát nebo spáchán další sebevražedný útok. Chvílemi si možná na tyto děsivé zprávy už zvykáme a začleňujeme je jako nezbytné negativum tohoto světa.

Pak se ale stane něco, co nás opět zvedne ze židlí a nenechá nás klidnými. A zajaté maličké děti musí zburcovat snad každého rozumného člověka.

Mám strach a zároveň vztek. Vztek na „lidi“, kteří neváhají k prosazení svých cílů zneužít ty nejbezbrannější.

 

A tak vás prosím – pojďme společně alespoň virtuálně poslat povzbuzení a sílu všem, kteří to nyní tak moc potřebují. Z úplně obyčejné, lidské solidarity. Víc, bohužel, udělat nemůžeme.

 

Reklama