Není lehké si to přiznat, ale budiž. Internet nabízí určitou anonymitu, tak proč se nesvěřit, neulevit si.

 

Mám pocit, že jsem se s tím cejchem dobráka od kosti už narodila. V dětství mne za to soudružky učitelky vyzdvihovaly a dávaly za příklad. Neměla jsem to ráda, být všem na očích a středem pozornosti, navíc jsem k sobě přitahovala zájmy největších darebáků, aby mi v brzké době něco vyvedli.

 

Na škole jsem se sama hlásila do recitačních akcí na oslavu jisté východní země, činilo mi to radost, nikdo mne nutit nemusel, já, ač stoprocentní introvert, mám v sobě totiž (překvapivě) určitou dávku exhibicionismu. No a ve třídě jsem byla zase všem pro smích.

 

Jak šel čas a s ním se i měnila podstata vylomenin, které jsme vyváděli, vzala jsem na sebe ve 14 letech jeden přestupek, prostě jsem na sebe vzala vinu za kamarádku, která v obchodě ukradla sušenky, na které měla hrozitáááánskou chuť. Když ji čapli a mně s ní, protože jsme byly spolu, přihlásila jsem se jako viník já, přišlo mi to přirozené. Skončilo to naštěstí dobře, jen nás pěkně vytahali za uši.

 

A já, bohužel, od té doby v různých podobách na sobě pozoruji to dobráctví od kosti, které se do dnešní doby spíš nehodí a které bych měla raději nazvat blbstvím. Moje nejlepší kamarádka mi řekla: „Jsi sociální blb, holka.“ A já jí to ani neměla za zlé.

 

V obchodech upozorňuji na prošlé či poškozené zboží, protože mne irituje, že si to dovolí prodávat, ale spíš ještě dostanu políček. Prodavačky se totiž tváří, jako že jsem to plesnivé zboží právě vytáhla z rukávu nebo jsem obal poškodila sama před 5 vteřinami.

 

Navíc, věřím v dobro lidí a jsem nepoučitelná, hlavně v půjčování čehokoliv. Jedna sousedka si ode mne již několikrát půjčila vajíčka, mouku, cukr... ale že by ony poživatiny vrátila? Když jsem si o ně nenápadně říkala, tak začala naříkat, jak je na tom teď špatně s financemi, ale hned jak... zato si ode mne hned 14 dní poté půjčila máslo... také na věčnou oplátku.

Jindy jsem půjčila například kolegyni v práci tisícovku, prý aby vyšla do konce měsíce. Musela jsem si o ni říkat asi 3 měsíce, a to se ona paní tvářila, jako že jsem krutá, když ji po ní chci „tak rychle“.

 

Ano, mám velké potíže říkat NE, ale pokaždé, když dojde na lámání chleba, tedy nastane okamžik říci to ne, jsem v koncích a už v tom zase jedu.

 

Dá se s tím něco dělat? Já jsem z toho totiž už celá špatná.

 

Reklama