Domácnost

Jsem služkou od svých čtrnácti let a jsem jí ráda

 „..Ti lidé mi vlastně tehdy zachránili celou rodinu tím, že mě vzali jako pomocnici. A nemuseli. Prostě boháč, se nerovná vždy bezohledný domýšlivec,“ to jsou slova paní Bedřišky, profesionální komorné a chůvy, jejíž životní příběh je strhující a romantický zároveň…

 

sluzka

Když se díváte na paní Bedřišku, když nasloucháte jejímu vyprávění, vracíte se zcela nenásilně do let dávno minulých a její hladivý hlas je, jako když posloucháte svou babičku, jak vám vyprávěla pohádky jako dětem… ovšem toto není pohádka, byť to chvilkami tak působí.

Jen málo otázek jsem Bedřišce musela položit. A ani jsem moc nechtěla. Její souvislé povídání nepotřebovalo prakticky žádnou vsuvku. Jen by se narušilo. Naslouchala jsem jí přes hodinu.

Pokusím se maximálně věrně přepsat, co jsem si nahrála…

Jeden život, jedna žena, jeden příběh jedné lidské bytosti... vejděte.

„Moc jsme toho neměli. Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a maminka po narození bratra byla velice slabá. Potýkala se se špatnou páteří vlastně celý svůj život. Tatínek rozvážel poštu a později se dostal do velikých problémů. To víte, konec války, a tak se hodně dlouho nevědělo, co je správné a co není. Myslím si, že tatínek velice dobře věděl, jakým lidem věřit a jakým ne.

Ovšem o pár let později, když mi bylo kolem deseti, se začal v politické situaci ztrácet. Měl hodně aktivit a hodně byl pryč z domova. Často ho u nás někdo hledal. Slýchávala jsem maminku, jak říká,  „to není možné, to by Vašek nikdy...“

Jednou, bylo to začátkem ledna, se nevrátil. A nevrátil se už nikdy. Maminku to velice bolelo. Bratr byl malý a sestry také. Maminka celé dny plakala.

Brzy jsme měli tak málo, že najíst dostal malý bratr a my ostatní obden. Nikdy jsem maminku neviděla s namazaným chlebem, ale jíst musela. Snad jedla zbytky, nevím. Nechala se zaměstnat jako pradlena, aby nás uživila. Nevydržela to ale kvůli zádům dlouho. Během dvou měsíců, po které ležela, jsem jíizastupovala v rodině přes ulici já. Naučila jsem se prát a přibrala i žehlení.

Tehdy chodila do té rodiny taková mladá nóbl paní. Když jsem jí pomáhala s vypraným prádlem, často si se mnou povídala. Vyprávěla jsem jí o mamince a o bratrovi i o sestřičkách a také o tatínkovi, který se nám někam zaběhnul.

Jednou přišla spolu s pánem k nám domů. Přinesli klobásy, chléb, a dokonce sladkosti, které jsme tak dlouho neviděli. Nabídli mi práci. Prý jestli u nich nechci pracovat jako pomocnice. Byli tak milí.

Vzpomínám si, v jakých rozpacích tehdy byla moje maminka. Bylo mi necelých čtrnáct let. Chtěla jsem k nim do služby jít. Cítila jsem, že to bude lepší než prát ,a hlavně jsem chtěla pomoci mamince.

Vzali mě, ale nepotřebovali

„Paní Anička a pan Stanislav Richterovi neměli děti. Paní Anička se stala mou důvěrnicí a já zase její. Stanislav pracoval jako bankovní úředník a ona nepracovala. Velice brzy mi došlo, že služebnou nepotřebují.

O to víc jsem k nim přilnula, když jsem si uvědomila, že mě vzali jen proto, že chtěli pomoci mamince a jejím dětem. A to skutečně udělali. Nejen, že jsem měla všechno, co jsem potřebovala.

Každou neděli jsem nosila k nám domů jídlo, čerstvé máslo, sýr, mléko a také ony sladkosti.

S panem Stanislavem jsem byla na závodech koní a paní Andulka mě brávala s sebou na čaje i ke kadeřníkovi. Oblékala mě, živila, byla nekonečně hodná.

Tohle krásné období trvalo až do mých sedmnácti let.

Naprosto jsem nepochopila, když se pan Stanislav jednoho dne oběsil. Nikdo to nepochopil. Andulka se z toho roznemohla a já jí mohla trochu oplatit její péči. Později jsem s ní odjela na venkov za sestrou. Byl to malý statek u Kadaně. Za maminkou jsem jezdila na víkendy.  

Jednoho dne se mě Andulka zeptala, jestli bych s ní neodjela do Vídně.

beMěla tam nějaké příbuzné a moc chtěla, abych jela s ní. Pro mě bylo náročné se rozhodnout. Bylo mi devatenáct a situace v Čechách byla velice napjatá a zvlášť nepřátelská k lidem, kteří žili předtím tak jako rodina Reichterových.

„Jeď,“ řekla mi maminka, která tehdy začala pracovat v továrně na výrobu čokolády. Byla to národní továrna.

Jela jsem. A to byl můj osud.

V rodině obchodníka s kávou a majitele několika cukráren jsem prožila krásných, počkejte… ano, sedm let. Oni měli děti.

Andulka byla často pryč se svou sestřenicí a domácí pán měl hodně práce. Starala jsem se o malou Rút a Rolfa. Byli báječní.

Láska, nebo práce?

Jestli dobře počítám, Bedřiško, bylo vám už dobře šestadvacet, co láska, co vlastní život?
…ano ano, já měla i lásku. Byl hezký a také moc milý. Studoval nějaké písemnictví tuším. Na dostaveníčka jsem chodila do altánku u řeky s laskavým dovolením, když děti spaly. Mohla jsem se vdát. Ale já se nevdala.

Rút a Rolf mi to prostě nedovolili. Musela bych opustit lidi, kterým jsem vděčila za všechno, co jsem dosud měla. Ušetřené peníze jsem posílala mamince až do její smrti. Později jsem zaplatila i školu své sestře ve Vídni. Druhá sestra zemřela bohužel po té, co se jí narodilo mrtvé miminko. Bratr odjel lodí kamsi do Ameriky, a pak se odmlčel docela.

Své možné děti jsem vyměnila za děti cizí. Nedokázala jsem je opustit, vlastně byly tak nějak moje…

A kdy a jak jste vlastně potkala Evu?
Ano, po několika letech jsem se přece jen musela s rodinou svých dobrodinců rozloučit a nastoupit k jiné rodině. Nikdy jsem nedělala nic jiného než chůvu nebo komornou – služku, chcete-li.

Nechci.
Dobře. Žádná moje služba ale netrvala tak dlouho.

Až do Evičky...
Šla jsem do jejich rodiny, nebo vlastně k páru, na doporučení. V té době mi bylo 45. Tehdy jsem skutečně viděla, co je to bohatství a nádhera. Nemohla jsem se vynadívat na dům a jeho interiér. Taková nádhera. Evu jsem poznala jako z mého pohledu děvčátko. Byla těhotná. Potřebovali chůvu. Těšila jsem se.

Pan Schreier byl milý a velice hezký člověk. Bylo příjemné se starat o tento dům, i když jsem se nestarala zdaleka sama. Ovšem byla jsem to já, kdo nakonec držel Evu za ruku při odjezdu do nemocnice.

Narodil se Václav. Už jen to jméno chlapce mě moc překvapilo. Bylo české. Můj tatínek se tak jmenoval. Eva si ho prosadila. Je přece Češka. Byl to takový malý kvíteček. Hodný, poddajný a velmi bystrý hošík. Po něm přišel Karel. No a jsem tu stále… brzy budu babička – tedy jako babička.

Jak byste vlastně svůj život zpětně hodnotila?
Jako příběh s dobrým koncem. Tedy zatím. Mnohdy jsem byla i ráda, že jsem ho zasvětila spíše dětem a druhým. Hlavně v době, když se rozpadlo Evino manželství. I když, musím pánovi přiznat, že se zachoval alespoň jako kavalír. Zpátky do vlasti jsem se s Evičkou a chlapci vrátili v roce 2009. Od té doby žijeme tady.

Nelitujete, že nemáte děti?
Mám Evičku. To je taková moje dcera. A vnoučky, teď už veliké, mám také. Myslím, že můj život je život šťastný.

Na co nezapomenete?
Na Richterovy. A to nikdy.

Je něco, čeho litujete?
Ano, neviděla jsem umírat svoji maminku.

Co byste vzkázala ženám, lidem do éteru – všeobecně?
Nooo… asi že být služkou není něco, co by ženě vzalo vždycky důstojnost. Vždyť mě ji tahle práce naopak dala. A že štěstí je velmi podivná věc… má tolik podob, že je někdy velmi těžké ho poznat. Viděla jsem hodně osudů a hodně bolesti, vedle kterých je můj život, který jsem dala druhým, vlastně neobyčejně šťastný.

Jo a že boháč není vždy synonymem pro bezohledného domýšlivce. To je o charakteru, a ten nelze změnit, jenom otevřít jako skříň.

Úcta k člověku není měřitelná jinou veličinou než moudrostí a láskou. Žádné peníze tu nehrají roli.

Hodně štěstí, Bedřiško!

   
30.09.2010 - Dům a byt - autor: Michaela Kudláčková

Komentáře:

  1. avatar
    [26] Blueberry [*]

    Taky mi to pripadalo jak z prvni republiky...

    superkarma: 0 30.09.2010, 17:35:03
  2. avatar
    [25] iljanka [*]

    Anai — #21 kdo ví, proč ta sebevražda byla, důvody neznáme. A ten odchod do VídněSml80, vychází tak na rok 1964, možné by to bylo. Třeba to byli cizí státní příslušníci, nebo odešli za příbuznými. Můj strýc, tatínkův bratr, měl za ženu Němku a taky se vystěhovali do záp. Německa někdy kolem 60. roku s celou rodinou (ani nevím, jestli ještě někdo z nich žije a kdeSml80). Jen mi do toho nesedí ten odchod Bedřišky, ale je možné, že ji nahlásili jako člena rodiny, nebo ji adoptovali, co já vímSml80.

    superkarma: 0 30.09.2010, 17:23:32
  3. [24] dadma [*]

    Ty roky v ve sledu událostí nějak nesedí.

    superkarma: 0 30.09.2010, 17:02:07
  4. avatar
    [23] enka1 [*]

    kareta — #22 Ti by to měli v posudku. Já si to představit dokážu, i když se úřady daly trochu obejít trochu hůř než dnes.Sml24

    superkarma: 0 30.09.2010, 12:44:30
  5. avatar
    [22] kareta [*]

    hm, co to bylo za rodinu, že si mohli v 50 letech a později držet služku????? nějací kom. pohlaváři???

    1. na komentář reaguje enka1 — #23
    superkarma: 0 30.09.2010, 12:36:28
  6. [21] Anai [*]

    iljanka — #18 No jo, ale v r. 59 už se začal režim zase trošku povolovat, ta sebevražda mi k tomu nesedí... a odejt do zahraničí ovšem na druhou stranu mohli až v r. 68, ne? Tak v tom mám bordel... příběh zní, jako z první republiky.... a tu emigraci a sebevraždu bych hodila do r. 48!

    1. na komentář reaguje iljanka — #25
    superkarma: 0 30.09.2010, 12:31:33
  7. avatar
    [20] enka1 [*]

    iljanka — #18 Sml59

    superkarma: 0 30.09.2010, 10:09:38
  8. avatar
    [19] Eliana [*]

    Michaela Kudláčková — #16 třeba :-), pro mě obdivuhodný i ten kdo umí nosit kávu v šálku s podšálkem a nevycvrndá to, protože já tohoto nejsem schopna, nicméně jak vlastně šla doba a pijeme čaj a kávu z hrnků z Ikei (nadneseně), přitom to mělo takový  půvab ty šálky s ouškem a zdobeným lemem a talířkem, ty cukřenky a vůbec konvičky s Té...k tomu na desertním talířku laskonka nebo indiánek..... jsem nějak odbočila od dnešního tématu :-)

    superkarma: 0 30.09.2010, 10:06:33
  9. avatar
    [18] iljanka [*]

    Juana — #14 trochu vám upřesním tu školní docházku: šk.r. 1952-53 jsem chodila do 1. měšťanky a končilo se ve 4. měšťance v 15 letech. V tomto roce proběhla školní reforma a uzákonili osmiletou školní docházku, takže jsem postoupila do 7. třídy Osmileté střední školy. Ti starší žáci mohli v červnu 53 skončit buď rovnou ve 3. měšťance (a potom pokračovat na střední škole) nebo pokračovat na základce v t.zv. JUK = jednoroční učební kurz a pak jít na střední školu nebo do učiliště. Takže od 53. roku se vycházelo už ve 14 letech a kdo nechtěl pokračovat dál na nějaké SŠ nebo jít do učení, mohl klidně nastoupit kamkoliv do práce, žádné omezení tehdy nebylo. To až později směli mladiství do 16 let pracovat jen 6 hodin denně.

    Takže, jestli se paní Bedřiška narodila v 45. roce, mohla klidně skončit školu v osmé třídě ve 14 letech v r. 1959  a jít pracovat. Až o rok nebo dva později už byla nepovinná devátá třída, pak už byla zase povinná, aby na konci 70. let mohly děti jít na střední školy rovnou z osmičky.Sml57 Prostě se školními reformami se roztrhl pytel, pořád si někdo něco vymýšlel. Dál už jsem to nesledovala Sml80, moje děti v té době skončily povinnou školní docházkuSml54

    1. na komentář reaguje enka1 — #20
    2. na komentář reaguje Anai — #21
    superkarma: 0 30.09.2010, 10:01:21
  10. avatar
    [17] monkee [*]

    Juana — #14 Povinná docházka byla teprve zákonem z r. 1960 prodloužena z osmi na devět let. Jedenáctiletá škola v padesátých letech byla "střední", ne základní.

    Pokud se paní narodila "koncem války", mohlo to být v r. 1944 nebo 1945 a ona regulérně končila docházku v r. 1959 ....

    superkarma: 0 30.09.2010, 09:58:02
  11. avatar
    [16] Michaela Kudláčková [*]

    Eliana — #15 ..ne..jen Eva, ale možná teď začne....Sml58

    1. na komentář reaguje Eliana — #19
    superkarma: 0 30.09.2010, 09:51:28
  12. avatar
    [15] Eliana [*]

    Ať je to jak chce, je to zajímavané, něco se člověk dozvěděl...a mě tedy ještě zajímá, zda paní  Bedřiška chodí na Ž-I?

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #16
    superkarma: 0 30.09.2010, 09:49:31
  13. avatar
    [14] Juana [*]

    Altamora — #9 V 50. letech byla jedenáctiletá povinná školní docházka.

    Ty počty roků ve vyprávění mi opravdu nesedí, není to jen hezká pohádka? Paní by musela být stará jako můj otec.

    1. na komentář reaguje monkee — #17
    2. na komentář reaguje iljanka — #18
    superkarma: 0 30.09.2010, 09:18:52
  14. avatar
    [13] kareta [*]

    Michaela Kudláčková — #12 taky si myslímSml57 Rozhodně má fantazii. Sml22

    superkarma: 0 30.09.2010, 09:14:57
  15. avatar
    [12] Michaela Kudláčková [*]

    kareta — #11 Já to počítala taky...už když jsme povídaly, pak jsem se na to vykašlala, protože mi to pak už přišlo podružné...Sml24...kašli na to je to báječná babka...říkala 65, ale kdo ví..Sml58

    1. na komentář reaguje kareta — #13
    superkarma: 0 30.09.2010, 09:10:31
  16. avatar
    [11] kareta [*]

    Michaela Kudláčková — #8 no tak v tom případě mi reálie nesedí už vůbec!Sml23

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #12
    superkarma: 0 30.09.2010, 08:59:56
  17. [10] Anai [*]

    kareta — #7 Vypočítala jsem její rok narození asi 1930.... že by se ještě v osmdesáti mohla starat o domácnost a paní Evu...? Jinak nádherný článek, taky děkuju... překrásný Sml59... díky Sml79 Asi před 12 lety, kdy jsem na chlapy měla smůlu, děti žili u otce, uvažovala jsem chvilku o podobné "kariéře" u nějakých hodně bohatých lidí, ráda jsem vařila, domácí práce mně nevadily a tak.... dokonce i kvalifikaci bych na to měla - mám SŠ spol. stravování - předchůdce pražské hotelovky - tedy totéž co výuční list kuchařky a servírky. Moje kamarádka žijící mezi "hight society" říkala, že to ale není jen tak, že je třeba velké doporučení - no, to bych od ní měla Sml30

    superkarma: 0 30.09.2010, 08:46:25
  18. avatar
    [9] Altamora [*]

    Moje teta se narodila v roce 1945, babička zemřela v roce 1959, teta musela ještě do patnácti let chodit do školy. Není mi jasné,jak mohla její vrstevnice nechat školu o rok dřív. Samozřejmě nevím, jaká byla povinná školní docházka v roce 1954, ale o deset let později mohly do zaměstnání až od šestnácti a jen na 6 hodin denně. Sml80

    1. na komentář reaguje Juana — #14
    superkarma: 0 30.09.2010, 08:46:02
  19. avatar
    [8] Michaela Kudláčková [*]

    kareta — #7 ...z Dejvic...Narodila se na konci války...pak padesátá léta...možná proto se oběsil ten pán..

    1. na komentář reaguje kareta — #11
    superkarma: 0 30.09.2010, 08:39:19
  20. avatar
    [7] kareta [*]

    Kolik je Bedřišce a z jaké je lokality???? Myslela jsem Míšo, že kolem 65 let...???Sml80 Dobu jako popisuje Bedřiška znám z vyprávění babiček 90tiletých!  65 je generace mých rodičů a rock and rollu.Sml80

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #8
    2. na komentář reaguje Anai — #10
    superkarma: 0 30.09.2010, 08:23:24
  21. avatar
    [6] bubidani [*]

    enka1 — #2 bábuška měla štěstí, kdyby si ten pozemek vzala na hypo, splácela bys ho ted ještě ty Sml57

    superkarma: 0 30.09.2010, 07:37:51
  22. avatar
    [5] bubidani [*]

    paní má život jaký si zvolila z vlastní vůle a jaký si přála mít, kolik z nás může mít takové štěstí a říct, že si dobrovolně zvolila to jakým způsobem žije? Sml58

    lidi jejichž snem je celý život se jen válet na pohovce a brát dávky - neodpovídejte

    superkarma: 0 30.09.2010, 07:36:27
  23. avatar
    [4] OlgaMarie [*]

    Znám paní, která, když dostala povolení vystěhovat se do Kanady k dětem, dělala  pečovatelku ve velmi bohaté rodině starému pánovi. Ten do závěti dal doložku, že o ni musí být jeho dětmi postaráno, až on zemře.

    Paní Bedřišce lze přát krásný a spokojený život, jaký si nakonec po počátečním donucení ze sociálních důvodů vybrala.

    superkarma: 0 30.09.2010, 07:28:11
  24. avatar
    [3] Eliana [*]

    Děkuji za krásný článek  a velmi půvabný příběh, přestože je částečně velmi smutný. Věřím, že je paní Bedřiška šťastná a spokojená a dokonce i paní Eva, že má takovou podporu! Děkuji!

    superkarma: 0 30.09.2010, 07:03:42
  25. avatar
    [2] enka1 [*]

    Eva_Fl — #1 Moje taky asi 8 let- někde u sedláka,vysloužila si pozemek na domek a zahrádku, cihlu po cihle si ho s dědou postavili. Prožila jsem tam spoustu nádherných prázdnin. Asi před 10ti lety ho sestřenice skoro za dva melouny střelilaSml80

    1. na komentář reaguje bubidani — #6
    superkarma: 0 30.09.2010, 07:02:19
  26. avatar
    [1] Eva_CZ [*]

    Sml16 I moje babinka sla slouzit jako ctrnactileta. Ale ta nemela tak prima ,,pany". A jeji osud pak byl jiny, vdala se a tak....

    1. na komentář reaguje enka1 — #2
    superkarma: 0 30.09.2010, 01:19:46

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme