V poslední době se mi zdá, že nedělám vůbec nic dobře. Můj život je na dnešní dobu naprosto normální. Chodím do práce a jsem za ni vděčná, i když občas to není zrovna podle mého gusta. Ale všude je něco, takže to tak beru a snažím se být v pohodě. Domů se vracím ke svému desetiletému synovi, k pětileté dceři a manželovi. Jenže…

Jsem vdaná podruhé a se svým druhým manželem máme dcerku. Syn z prvního manželství má mého muže velmi rád a mají k sobě moc hezký vztah. Vůbec prostě skvěle fungujeme jako rodina.

Vždycky to tak ale nebylo. Zpočátku mi můj exmanžel dělal totiž pěkné problémy. Nemohl se smířit s tím, že jsem odešla po několika letech soužení se ve vztahu s ním. Ne, nemlátil mě, nepil, i když do hospody si zašel. Po letech strávených u okna vyhlížením jeho postavy, doprošováním se o milování a snahy přesvědčit ho, že je načase opustit festivaly, koncertní sály a hokejové stadiony a začít se věnovat rodině, jsem to vzdala. Našla jsem si přítele, se kterým máme stejný pohled na život a začala s ním žít.

Exmanžel se s tím nesmiřoval zrovna lehce. Spoustu věcí řešil přes tehdy pětiletého syna a postupně si proti sobě popudil téměř všechny mé blízké. A já přesto všechno nedokázala nikdy být na něj zlá, odměřená nebo mu alespoň vrátit stejnou mincí. Snažila jsem se s ním bavit úplně normálně, bez emocí, snažila jsem se, aby byl v pohodě. Když potřeboval poradit s čímkoliv, poradila jsem mu.

To se samozřejmě nelíbilo a nelíbí mé rodině. Mají pocit, že jsem si s ním už užila své a že mi nemusí volat, když potřebuje zjistit, v kolik jede vlak nebo autobus. Ale já mu prostě neumím říct ne. Neumím mu seknout s telefonem nebo ho nezvednout, když mi volá. Neumím být na něj nepříjemná, i když on na mě štěká a vylívá si před synem vztek za to, že se mu něco nepovedlo.

Nevím, jestli je to pocit viny, že jsem ho opustila, že jsem mu nedopřála být se synem, tak jak táta má být, že jsem si našla nového partnera, ale neumím se tomu ubránit. Přála bych si, aby mezi námi byl hezký, přátelský vztah, protože spolu máme přeci syna.

Exmanžel si velmi dlouho hledal partnerku a nikdy mi nezapomněl vmést do očí, že si teď musí dát setsakra pozor na výběr. Když jsem mu nadhodila, že zase tak moc rozhodně nestrádal, dozvěděla jsem se, že to taky není tak jednoduchý najít si někoho, když už má parchanta. Ano, takto se vyjádřil o vlastním a jediném dítěti.

Občas sama sobě nerozumím. Můj současný manžel ho nemůže vystát, a ne z nějaké žárlivosti, ale právě proto, jak ničil našeho syna psychicky v pěti letech. Ale nechává na mně, jak se s tím vším vypořádám. Nechápu, proč mu nedokážu odseknout, proč ho neumím poslat do háje, proč ho neustále omlouvám tím, že přišel o syna. Přijde mi, že takový pocit viny bych zase cítit nemusela, ale nevím, jak se tomu bránit.

Tereza 

Reklama