Reklama

píše mimo jiné ve svém příspěvku naše čtenářka Gerda. A já jí dávám plně za pravdu a s chutí se začítám do jejího báječného příběhu. Udělejte to také, vřele doporučuji

Krásný jarní den všem a celé přírodě! I když se o zimě nedá vůbec mluvit, přece jenom srdce poskočí, když přijde nefalšované jaro jako třeba tento týden. Modrá se to všude, kde je nějaký trávník, už jsou zlatě obalené keře zlatého deště - každý rok se tomu divím, každý rok znovu žasnu nad tou nádherou.

Jak jsem ráda, že se u nás roční doby střídají, jinak by to nebylo tak vzácné. No, a protože je to o mláďátkách, posílám příběh o Pepovi. Kdysi před lety jsem tu o něm psala, ale on byl tak úžasný, že si zaslouží příběh zopakovat. Pepa vypadl z hnízda. Dopadl nešťastně na chodník přímo před dveře úřední budovy, kde tehdy pracoval můj ex.

Protože měl dobré srdce (ex), holátko zvedl, v kanceláři uložil do vystlané krabice od bot a opatroval ho celou pracovní dobu. Všichni se na vzácné zvíře chodili koukat a nikdo nevěděl, co to je. Málem volali do ZOO. Když  ho donesl domů, soused holubář procedil skrz zuby „je to divoký holub, prašťte s tím o zem“. Nepřicházelo v úvahu! 

Byl už přece pod naší ochranou. A tak jsem si z knížek zjistila, co péče o takové mládě obnáší. Podotýkám, že mládě holuba je mimořádně hnusné. Ošklivý velký zobák, modravá kůže, sem tam mu vyrážel brk. Pil z kapátka, krmila jsem ho namočenou kukuřicí a měl se moc dobře. Neustále pískal a dožadoval se potravy. Rostl, krásně se opeřil, až se mohl ze krabice nastěhovat na parapet, kde měl svou budku. 

Těžko snášel samotu, pořád chtěl být s námi. Ráno jsme se kradli na wc, jen aby neuslyšel, že už jsme vzhůru. To hned vrkal jako divý, zobal do okna a capkal po plechu sem tam. Na zahradě mi věčně seděl na hlavě nebo na rameni, při jarních pracech „pomáhal“ tak, že z důlků vyžíral naseté hrášky...byla s ním legrace. Nakonec tak zdomácněl, že létal i naproti k sousedům, kde v nestřeženém  okamžiku vlétl do obýváku a zanechal tam na stole památku.

Sousedku málem ranilo, byla ten typ, co omývá i kachlíky na baráku zvenčí.  Pepa byl opravdu hodně smělý a dovoloval si čím dál tím víc. A to byla jeho zkáza. Krom jiného zvířectva jsme měli i pejska, loveckou jezevčici. Té si navykl chodit do misky. Troufal si, troufal, až trpělivost přetekla. Jednou jsme přišli domů, a nebožtík Pepa ležel ve psí boudě dohola oškubaný. Přehnal to a Bobina nevydržela.  Provinilec dostal na zadek, Pepa měl kremaci a my máme jen pěkné vzpomínky a černobílé fotky.

Gerda

Milá Gerdo, to mi připomnělo příbeh mé vrány Dášenky, kterou jsem také našla, vypiplala a pak darovala. Ona na mě bya tak fixovaná, že přestala žrát a pošla

Text nebyl redakčně upraven

Napište také a získejte tuto úžasnou knihu

n