Všechny víme, že vztahy v rodině bývají komplikované a všude se najde něco. Odborníci doporučují i na první pohled banální problémy zavčas řešit, protože když necháme věci být, mohou nás vnitřně užírat, a ona BEZ-MOC často přejde až v NE-MOC.

Dlouhodobý problém v rodině má i paní Petra, která se narodila před třiceti lety a z toho pětadvacet let žije ve stínu svého mladšího bratra, kterého rodiče bezmezně milují a upřednostňují.

  • Až dnes si uvědomuje, že její pozice „odmítaného“ dítěte přispěla k řadě vztahových i zdravotních problémů, s kterými se musela potýkat.

Narodila jsem se rodičům poměrně brzy,“ začíná své vyprávění Petra. „Samozřejmě se rychle připravovala svatba, ale i tak jsem vlastně rané dětství před školkou strávila u babičky s dědou, protože maminka údajně nezvládala péči o tak problematické dítě jako jsem byla já.

Pakliže se po poslední větě ptáte, čím byla malá Petra tak problematická, bohužel jsme se k objektivní odpovědi nedostali. „Vážně nevím,“ vzdychne si při této otázce tichá blondýnka. „Babička s dědou si se mnou hráli, vařili mi, chodili se mnou ven a nikdy se nezmínili, že bych je nějak zvlášť obtěžovala.“ Bohužel již nejsou naživu a máma mé veškeré dotazy odmítá.

Kdykoliv Petra toto téma otevře, začne údajně matka teatrálním hlasem vzlykat, že je nevděčná dcera a pořád na nich hledá jen samé špatné věci. Nakonec jí oba rodiče vyčtou její nešťastnou povahu, ke které přišla kdovíkde. A diskuse je u konce.

Prý mi dali s tátou tolik lásky jako mému bratrovi, který samozřejmě nikdy nechodil do školky, protože s ním byla mamka doma tak dlouho, dokud to potřeboval,“ vysvětluje Petra, která už jako velmi malá pomáhala doma uklízet a nakupovat, když byla její máma zaneprázdněná péči o jejího mladšího sourozence.

Velmi nerada Petra přiznává, že celé dětství žárlila a tak trochu svého bratra nenáviděla, i když samozřejmě ho má ráda a nepřeje mu špatného. „Jen chci mít stejnou pozornost a stejný díl lásky, jako má on,“ říká se slzami v očích a vysvětluje, že zatímco bratr šel studovat vysokou školu, kterou nakonec nedodělal, protože ji flákal, ona musela do práce, protože jí rodiče jasně řekli, že ji nebudu na studiích finančně podporovat.

Sourozenci

Vlastně si pamatuji jen to, že bratr leží na gauči, nebo někde paří s kamarády, a já se starám o domácnost, na kterou jsem ještě musela přispívat velkou částkou ze svého prvního malého platu.

Často jsem si připadala jako ta pohádková Popelka. Jen jsem neměla macechu, ale vlastní rodiče. O to bylo pro mě horší celou věc přijmout,“ vzpomíná Petra, která po narození bratra začala trpět alergickou rýmou, která jí téměř zázračně přestala, když se po letech odstěhovala a začala bydlet se svým tehdejším přítelem, nyní manželem.

Školu jsem si ale stejně udělala. A za svoje,“ říká hrdě Petra, která se nakonec dala studia, až když měla pořádnou práci, a dokonce i dítě. „Měla jsem štěstí na partnera, který mě k absolvování školy motivoval,“ svěřuje se dnes úspěšná manažerka.

Konec dobrý, všechno dobré? „Bohužel šrámy na duši zůstaly a jsou stále zvětšovány,“ říká smutně Petra, která s rodinou jezdí ke svým rodičům prakticky jen na Vánoce, kde musí sledovat, jak bratrovy děti jsou rozmazlovány, zatímco její jsou - stejně jako ona kdysi - taková Popelčata. „Jednou bych chtěla pochopit, proč to tak je,“ uzavírá své vyprávění Petra.

A co vy, milé čtenářky, zažily jste někdy něco podobného, a proč myslíte, že takové situace vznikají?

Napište nám do komentářů, vaše názory nás zajímají. Děkujeme.

Přečtěte si také

Reklama