To je snad vtip, napadlo mě, když mi jedna známá vyprávěla o své matce. Bohužel není to vtip, ale realita. Některé matky mohou svým dětem opravdu ničit život.

A mohou ho ničit i v době, kdy už jsou jejich děti dávno dospělé, odstěhují se a mají vlastní život. Což prožívá i moje známá Jarka. Svou mámu má ráda, ale už se s ní skoro nestýká, protože nesnáší, jak jí neustále zasahuje do života. A matka ji o to víc „obtěžuje“ jinými způsoby...

„Opravdu nevím, co už bych měla dělat. Nepřeháním, když řeknu, že mi máma volá každý den tak desetkrát, někdy i víckrát, a to brzy ráno, přes den, pozdě večer, často i v noci... Je to strašné. Nejhorší je, že téměř nikdy nic nepotřebuje, málokdy mi sdělí něco zásadního. A tak už jí často ty telefony ani neberu...

Jenže když zavolá pětkrát za hodinu a já jí to ani jednou nevezmu, říkám si, co když se zrovna něco stalo, co když mě opravdu potřebuje? A tak jí po šesté telefon zvednu. A dozvím se, že šla vyvenčit psa nebo něco podobného. Už jenom slyším: „Jaruško...“ a udělá se mi zle. Je to pořád dokola, můžu jí tisíckrát říkat, že stačí, když mi zavolá občas, že se mnou nemusí mluvit desetkrát za den, ale není to nic platné. Co mám dělat?“

Je to čím dál horší

„Všichni kamarádi mi říkají, ať si s ní promluvím. To jsem zkoušela, snažila jsem se jí to vysvětlit mockrát, pár dní to bylo lepší, ale pak stejně začala zase pořád volat. Já ji na jednu stranu chápu, tatínek před rokem umřel, zůstala sama v bytě jen se psem a asi je jí smutno, jiné sourozence nemám a ona na mně vždycky hodně visela. Ostatně i předtím volala často zbytečně, otravovalo mě to dost, ale teď už je to neúnosné. Taky jsem zkoušela jí ten telefon nevzít celý den, to mi ale chodily každých pět minut zprávy, ať se ozvu, že se mnou potřebuje mluvit. Kdo by to vydržel?

Samozřejmě nejhorší je to pro mého přítele. Jeden už se se mnou kvůli tomu rozešel, vyčítal mi, že jsem na matce závislá, což není pravda, je to úplně naopak, já ji nepotřebuju slyšet často a poslední dobou se jí i vyhýbám, protože při setkáních se vždycky kvůli těm telefonům pohádáme. Můj současný přítel to zatím toleruje, ale jak dlouho bude ochotný to snášet? To zvonění už mu samozřejmě taky leze na nervy. A to jsem si kvůli mámě koupila i nový telefon, který normálně používám, a na ten starý už mi volá jen ona. Často ho nechávám doma, nebo ho prostě ztlumím, vypnu, abych měla klid.

Děsím se toho, že se mámě jednou něco opravdu stane, zrovna se mi nedovolá, a já si to pak budu vyčítat. Ale nevím, co dál... Asi je zralá na nějakou psychologickou poradnu, ale k tomu ji nepřesvědčím, už jsem to taky zkoušela. Nebo jí mám vzít mobil? To je samozřejmě vtip... Ale dlouho už tuhle situaci nevydržím...“

Co byste Jarce poradily, milé čtenářky? Já jí řekla, aby matku prostě k nějakému psychologovi donutila jít. Tohle chování prostě není normální. Co myslíte?

Četly jste v našem magazínu:

Reklama