podoba

Kdybychom žili ve středověku, řekli byste, že padesátka je krásný věk a člověk tohoto věku již skoro ctihodný stařec. Když umře padesátník za současné medicíny, většinou řeknete, že si ho smrt vzala předčasně.

Právě tak předčasně si smrt vzala mého tatínka Luboše. Popravdě to s ním nebylo nikdy jednoduché, v mládí mu diagnostikovali maniodepresivní psychózu a musel občas trávit několik dní na pozorování v léčebně pro psychicky choré v Praze Na Karlově. Čím byl starší, tím se jeho stav zhoršoval a musel brát neustále léky.

Bylo to alkoholem?

Tatínek byl pivař. Když měl mánie, chodil do hospůdky a byl hvězda hospodské společnosti - prostě skvělý a zábavný společník. Když měl deprese, chodil do hospůdky zapít žal. Právě tohle byl důvod, proč se s ním jednoho krásného dne maminka rozvedla - trávil víc času po hospodách, místo aby se věnoval rodině, kterou si pořídil.
To mi bylo, tuším, patnáct a tatínek pak nežil dlouho. Odstěhoval se na chatu a tam se upil k smrti - netuším, jestli to bylo vědomé, či ne. Zapíjel prášky, které mu měly bránit v požívání alkoholu alkoholem, jednoho dne ho našli ráno mrtvého v posteli.

Co já na to?

Tenkrát to ve mně zanechalo jen trpkost. Tátu jsem už pár let prakticky neviděl, a neměl jsem ho proto rád. Popravdě jsem ho vlastně dost nesnášel. Dneska je mi to trochu líto, asi jsem mu trochu křivdil. Možná bych měl být tátovi vděčný, jak špatným příkladem nám šel - zbylo mi po těch zkušenostech totální abstinenství a strach z rodem dědičné nemoci, která se může kdykoli spustit.

Vždycky to ve mně cukne a vyděsí mě, když mi mamočka nebo nějaká příbuzná, která přijede po delší době na návštěvu, řekne: „Kubo, ty seš celej Luboš!“

Posílejte mi na e-mail redakce@zena-in.cz své příběhy, chcete-li, i fotky toho, jak jste si podobní. Jak se bojíte, že vaše děti budou někomu podobné, nebo se na to naopak těšíte... Nejlepší příspěvky samozřejmě oceníme drobným dárkem!

Reklama