Reklama

Já jsem odmalinka kočičí matka.

Zajímavé rozdíly mezi milovníky psů a koček: ten, kdo má psa, se tím nijak netají a hlasité dialogy o lumpáctví jejich čtyřnohých miláčků nejdou přeslechnout, jeden trumfuje druhého. Kočičáři jsou trošku tajemnější - muži jakoby se báli, že láska ke kočkám je něco zženštilého, jsou na slovo skoupí. Ale když se rozvykládají, rozzářené oči je prozradí stejně. Kočka je prostě něco... a jak jsme přišli my k naší kočičce?

To bylo před cca 4 lety. Na jednom kočičím serveru jsem objevila nabídku opuštěných kočiček a jednoho starého plachého kocourka, který by se jinak těžko umísťoval, nám domů přivezli. Nabídku ,,dodání až do domu" jsme uvítali, protože v tu dobu jsme ještě neměli auto a útulek byl pro nás příliš daleko. Ten kocourek nám vyhovoval, byl nám doporučen jako klidný, hodný... a starší, 10 let. To jsme spíš uvítali, protože v naší malé domácnosti na nějaké divočiny ani moc prostoru není a 10 let pro kočku, to je zkrátka jenom zralý věk, žádné velké stáří.

Jak jsem předpokládala, kocour po otevření přenosky zajel pod kuchyňskou linku, odtamtud za sporák a tam se zabydlil. Vůbec jsme o něm nevěděli, jedl v noci, na záchod chodil sice vzorně, ale taky tajně. Protože ze své sluje odmítal vylézt, nezbylo nám, než za ním všemožně dolézat a stalo se navyklou praxí ležet podél linky na podlaze a kocourka hladit pod ní. Dal si to líbit, vrněl, vždycky mi přirazil hladicí ruku, jak vytrčil hřbet. Vleže jsem ho hlasitě chválila, ba mu i zpívala všelijaké oslavné písničky :).

Postupně se osměloval, v noci se odvážil zkoumat kuchyň a občas si vylezl na židličku. Dál nikdy. Pak se natolik ochočil, že vylézal, když jsem vařila, a zezadu se mi otíral o nohy čumákem. Už jsme byli skoro kamarádi, dal se hladit po zádech, ovšem nikdy mi nedovolil ho zvednout do náruče. To jsem zkusila jen jednou a byl z toho šílený úprk. Dělalo mi to starost, protože jsem tušila, že případná návštěva veterináře nedopadne dobře, pokud ho nebudeme schopni ulovit do přenosky!

A na mé obavy došlo, hodně brzo. Byly Vánoce a kocourek začal mít problémy s močením. Bylo jasné, že je nějak ucpaný a že je potřeba to řešit. Nachystala jsem přenosku, domluvila to telefonicky s veterinářem - prý máme ihned přijít. No jo, ale jak chytit kocoura? Určitě si ťukáte na čelo, že to není žádný problém a že jsme zbabělá nemehla. Možná jsme, kocour se zašprajcoval u zdi pod linkou, my na něj nedosáhli, všichni včetně chudáka pacienta nervózní a ten už hrůzou začal prskat a syčet.

To už jsem brečela, že kvůli nám umře. Ale v poslední chvíli jsem si uvědomila, že jsme ho přebírali se smlouvou, ve které stálo, že při nějaké komplikaci máme kontaktovat útulek. Hned jsem tam tedy volala a oznámila kritický stav. Přiznala jsem se k naší neschopnosti a prosila o pomoc. Macek dostal ještě hodinovou šanci na vyčurání se, a když to nepůjde, máme zavolat znovu. Byla skoro půlnoc, když jsme volali znovu. Představte si, že slíbili pro kocourka přijet!!!!

Obětavost o to větší, že se jednalo o dálku skoro 300 km. Čekali jsme na ně ještě nějaký čas, pak se nám ozvali, že už jsou na kraji našeho města, my je po telefonu navigovali a nakonec ve tři ráno dorazili. Bez spánku, bez odpočinku, ten den zachraňovali plovoucí (povodeň) černošický útulek. Kocourka odborně do svetru polapili, posadili do přenosky, rozloučili se s námi a odjeli zpět ku Praze. Pořád jsme si připadali jako ve snu: obyčejný, starý nemocný mourek, a najdou se dobrovolníci, co kvůli němu jedou přes půl republiky!

A o tomhle hrdinství se nedočtete nikde. Další den jsme se dověděli, že kocourkovi na tamní veterině pomohli, měl ucpaný močovod a byl tak statečný, že ho na čištění ani nemuseli uspávat. Protože jsme si na další podobnou akci netroufli, souhlasili jsme, aby kocourek zůstal v Čechách, protože my jsme na něj nestačili a ověřili si, že musíme mít kočičku zvladatelnější. Byl to pro mě hrozný týden - stačilo podívat se na opuštěné misky a už jsem měla slzy v očích. Jako po pohřbu.

Bylo jasné, že bez kočky to nepůjde. A osud se nade mnou smiloval. Za týden jsem šla, byla to sobota, z pohotovosti, držely mě zuby. Děsně. Leden, pár dní před mými narozeninami. Všude sníh, mrzlo jen praštělo. Docházím k paneláku, hrabu v tašce klíče, stojím už u dveří a náhle vedle mě něco mňouklo. Podívám se... přesně ten samý mourovaný kožíšek, co měl ten nešťastný kocourek! Stála tam kočička, klepala se zimou a hladem, očima prosila o pomoc. Neváhala jsem ani vteřinu, chňapla ji do náruče a nesla si ji domů jako ten nejkrásnější dárek k narozeninám.

Máme ji dosud a k ní jsme si podobnou cestou pořídili i kamarádku. Nelitujeme, lepší společnice bychom nenašli. Teprve s kočkou je domov domovem!

Gerda


Děkujeme za nádherný příspěvek.

Je pěkné vidět, že jsou i lidé, kterým na zvířátkách opravdu záleží...

redakce@zena-in.cz