Pro někoho je hororem to, že musí pravidelně jezdit za tchýní, pro někoho jiného je to pravidelná návštěva zubaře. Ovšem pro některé lidi, mezi které jsem patřila dlouhou dobu i já, je hororem úplně vše.

Nevím, kde se stala ta chyba. Dětství jsem měla hezké, možná jen trochu uzavřené, ve škole přišla na řadu šikana, a tak jsem se uzavřela zcela do sebe. Časem se pro mě stalo hororem doslova vše. Při nastoupení do autobusu  jsem měla pocit, že na mě všichni koukají, nikdy jsem se nikoho nezeptala na cestu, slovo kolektiv mi také nic neříkal. Pak jsem pochopila, že to není okolím, ale mnou.

Velká přecitlivělost mě nakonec uzamkla doma. Horor pro mě byl i dojít otevřít pošťačce. Naštěstí jsem vše pochopila a na internetu jsem si našla podrobnosti. Zjistila jsem, že jsem vlastně nemocná. Není to nemoc jako chřipka nebo nastydnutí, je to mnohem horší. Na tyhle nemoci zaberou prášky, na tu moji ne. Musela jsem najít sama sebe. Nakonec jsem první krok udělala a zvedla hlavu. Nedalo se to zvládnout za dny ani za měsíce, ale nakonec vítězství přišlo. Už nejsem tak nesmělá, poprosím kolegu o pomoc bez toho, abych jsem se na to připravovala dvě hodiny. Pro mě je výhra dne, že ani jednou neskloním hlavu, že ani jednou za den neklopýtnu. Večer se za všechno pochválím. Někteří lidé si ani neuvědomují, co pro druhé může být horor.

A abych nemluvila jen všeobecně, popíši vám svůj doposud „nejhorší“ den. Byla to, světe div se, moje maturita. Při tomto slově se mi vždy vybaví smějící se baviči, kteří popisují, jak se na nic nenaučili, a pak to zmákli díky kouzelnému ja guljaju v parke, či moje chemikářka byla kráva. Prostě šli na maturitu vysmátí, a aniž by něco uměli, odcházeli s jedničkami v kapse. To u mě tomu bylo jinak.

Já uměla všechno, a když píši všechno, opravdu všechno myslím. Uměla jsem to tam a zpátky, přesně jsem věděla, kde co najdu, že na straně 183 vlevo dole je uvedeno, kde se narodil Jirásek (myslím, že v Hronově, ne?). Svoji sestru jsem neustále tyranizovala, aby mě vyzkoušela a věnovala mi tak 8 hodin na pravidelné opakování. Uměla jsem vše měsíc před osudným dnem. Svaťák jsem pronervovala, nespala a stále dokola zpaměti odříkávala vše, co jsem se naučila. Zhubla jsem deset kilo (kde jsou ty časy), a pak konečně nadešel den D.

Vypadala jsem jako smrt. Můj strach a nervové vypětí ještě zvyšovala přítomnost neznámého předsedy a možnost účasti kohokoliv, kdo si zamane, že mě bude chtít vidět. Ráno jsem z nervů omdlela, ale přesto jsem to nevzdala a uzlíček nervů s mým jménem se vydal k dospělácké zkoušce. Tam jsem vše oddrmolila za pět minut, prožila si své nejhorší chvilky a odnesla si pět jedniček. Šprtka, řeknete si, těžce zaplaceno, odvětím já. A ta dohra, po týdnu mě mé tělo odměnilo za ten hrůzostrašný čtvrt rok pásovým oparem, snad nejhoršího stupně, celé léto jsem proležela v posteli.

Co dodat nakonec, o tři roky později mě čekalo absolutorium. Moje skóre – jedna dvojka (z toho se snad nestřílí ne?:-)), čtyři jedničky, 14 dní učení, omdlení nula a pásák taky nula :-)

Tak se nestresujte, holky, vždycky může být hůř :-)

Popelka21


Děkujeme za nádherný příspěvek...

Uf, tak takový horor bych zažít nechtěla. Já byla tedy taky nervák a před maturitou jsem lezla po zdi, ale takhle zlé jsem to neměla... 

Jaký byl Váš největší životní „horor"? Kdy jste se nejvíc bála? A čeho?

Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz!

Reklama