Spěchala jsem do divadla. Jako naschvál tramvaje na sebe nenavazovaly a já ve snaze, co nejvíce se přiblížit cíli, jsem přesedala z jedné linky na druhou. Nakonec jsem ale zůstala stát na ostrůvku na Albertově. Tramvaj v nedohlednu, na Karlák daleko. Byla jsem nervózní a popocházela sem a tam, až jsem nakonec přešla silnici a postavila se k zídce, která odděluje chodník od zahrady Univerzity Karlovy. A to jsem neměla dělat. Po chodníku ke mně kráčel muž. Něco řekl, ale já nerozuměla. V domnění, že jsem cizinka, se zeptal zda rozumím česky. Když dostal pozitivní odpověď, nastavil úzkostný výraz a začal svůj srdceryvný příběh. Teď jsem schopna to takhle vidět, v tom momentu jsem neměla ani stéblo podezření.

Chlap kolem čtyřicítky, možná mladší. Neměl vzezření bezdomovce, ale tetování na krku a zašedlá tvář od kouření jasně vedla k člověku jinak sociálně ukotvenému. Většinou tyto lidi prohlížím a velkým obloukem je obejdu, ale teď jsem takovému člověku stála přímo v tvář. Nebylo kam utéct, neboť toužená tramvaj měla každou chvíli dorazit. „Jsem třetí den ven z kriminálu. Byl jsem tam osm a půl roku. Zítra nastupuju do práce, ale dnes musím zaplatit ubytovnu. Už jsem tři dny nejedl… Nechci krást, nechci být jako ti masňáci… možná mi pomůžete. Když ano, jste Bůh!", mluvil jedním dechem a z oka se mu spouštěla slza. Sugestivní, že ano? Už jsem viděla mnoho herců, ale nikdo z nich nebyl tak pravdivý. A tak jsem vyndala peněženku.

Kdo by si myslel, že odevzdáním mnou stanovené částky vše skončilo, se hluboce mýlí. V peněžence jsem měla dvě dvoustovky a několik kovových dvaceti a desetikorun.

„Ubytovna stojí 220 za noc a já musím zaplatit dvě noci!“ zdůrazňoval, když jsem po první dvoustovce, kterou jsem mu dala do dlaně, chtěla peněženku schovat do tašky.

„Dala jsem vám dvě stě korun!“ snažila jsem se bránit.

„Ale já nemám ani na chleba! Už několik hodin chodím a nepovedlo se mi nic sehnat. Vy přece máte jiné možnosti než já," s naléháním a nastavenou dlaní mě „smažil“. Teď už to vím, ale v té chvíli jsem byla absolutně zmatená.

„Tady máte ještě padesátku a kupte si něco k jídlu," nasypala jsem mu drobné do ruky. Přímo tahem profesionála – řekla bych vrchního číšníka - shrábnul obnos a nasypal jej do ledvinky. Ale nepokládal naší konverzaci za uzavřenou: „Dejte mi ještě dvě stě, zaplatím ubytovnu. Vy určitě máte odkud brát…“ opouštěl plačtivý tón.

Byla jsem mírně šokovaná, ale něco se ve mně postavilo na odpor: „Víte, já mám těch pár korun do konce týdne,“ snažila jsem se vysvětlit a omluvit svůj skromný příspěvek a skutečně jsem nelhala. „Ode mne jste dostal 250, tak zkuste štěstí dál…“

Viděla jsem v jeho očích zlost, ale to už přijížděla vytoužená tramvaj. Už jsem jenom křikla něco o víře, že to nepropije a dveře se za mnou zavřely. Mnou obdarovaný muž ani za mnou nepohlédnul. Ani nezvednul hlavu za odjíždějící tramvají. Vykročil do boční ulice a snad polopřivřenýma očima už vytipovával novou oběť. Naivní, hloupou nebo jenom soucitnou.

Na představení jsem přišla sekundu před začátkem a téma hry zcela popíralo – nebo potvrzovalo? - mojí předchozí zkušenost. Bylo o přežranosti naší civilizace a o tom, jak se i vztahy mezi lidmi stávají zbožím. Pak jsem jela domů a sdělovala jsem cestou zpět svojí známé prožitou příhodu.

„Kolik máš prosím tě roků? Jak dlouho tady žiješ?" ptala se se smíchem a já abych nevypadala až tak blbě – nebo abych vypadala ještě blběji – jsem se smála taky. Lidé kolem pokyvovali hlavami. Netuším, zda proto, že se dvě čtyřicátnice baví příliš hlučně, nebo, že slyšeli o čem se bavíme. Přijela jsem domů a s vážnou tváří jsem řekla manželovi: „Musím ti něco říct, ale slib mi, že se nebudeš zlobit.“ Zvednul ke mně tvář s očekáváním toho nejhoršího. „Dala jsem jednomu chlápkovi, co se právě vrátil z vězení, 250 korun. Možná je někde propijí a dobře se baví na můj účet!“

Můj muž se usmál, objal mě a řekl: „Ty si mu je dala, co on s nimi udělá, to ať si se svým svědomím vyřídí sám.“ Bylo to pohlazení po duši a veškeré pochybnosti o svém činu jsem uložila spolu se svojí maličkostí do peřin.

Až na druhý den. Měla jsem schůzku se známou, kterou jsem už dlouho neviděla. Přišla na smluvené místo se značným zpožděním a mizernou náladou. Právě se dověděla, že starší dcera bude mít reparát z matiky a ještě jí cestou otravoval chlápek, co se prý vrátil před třemi dny z lochu, má hlad a musí zaplatit peníze za ubytovnu. Měla drobné jen dvě stovky, ale on do ní dorážel, že prý je to málo. „Ještě že mi jela tramvaj, jinak bych ho nesetřásla!“ sdělovala mi.    

 
Reklama