Noa se nemá proč pod šátkem schovávat. Je to atraktivní pětadvacítka, která nemá ani zapotřebí unikat před neschopností uspořádat si osobní život nebo být rebelkou za každou cenu. Noa prostě jen uvěřila. Bohužel pro ni, uvěřila v nejmladší monoteistickou víru. A ta v našem křesťanském prostředí nenachází moc pochopení. O tom jsme spolu chtěli mluvit.

Sešli jsme se – jak jinak – u „arabáče“, tedy v bufetu u pražského Karlova náměstí, kde prodávají výborná arabská jídla nebo suroviny do nich. Přesunuli jsme se ale raději do poměrně vzdálené kavárny. Odpovídala celkem otevřeně, pak se ovšem nenechala vyfotit bez zahalení, bez šátku...

Bojíte se? Tím přece potvrzujete, že máte strach, že islám vyvolává strach?
To hodně zjednodušujete. Ostatně, k tomu mají lidé zde tendence. Odpověď zní spíše tak, že se na jednu stranu nechci vystavovat plivancům od ortodoxních muslimů, kterým může vadit, že jsem liberálka a že jsem vůbec mluvila se západním novinářem. Obavu ve mně dokážou vyvolat i mnozí zdejší lidé, kteří mají o islámu strašlivě zkreslené informace. Pro ně to jen víra spojená s terorismem a svatou válkou, jak chápou Džihád.

A ti Češi, podléhající tomuto mýtu, vám to nějak dávají najevo?
Samozřejmě. Mám zkušenosti se třemi typy lidí s těmito předsudky. Jedni jsou naoko přívětiví, jste-li s nimi ale delší dobu, poznáte, že jim vaše názory, vyznání a třeba i oblečení vadí. Jako příklad druhé skupiny bych použila svoji nedávnou zkušenost, kdy jsem nakupovala v jednom supermarketu, stála v obchodě, ten den tradičněji oděna se šátkem přes část obličeje. Za mě si stoupla maminka s asi sedmiletým klukem, a když si mě všimla, odtáhla malého za ruku: Pojď, od takových nikdy nevíš, co čekat….

A třetí skupina?
Ta je možná nejmenší, ale nejagresivnější. Už jsem i zažila, že mého exmanžela za bílého dne v Praze dva takoví chytili pod krkem, přirazili ke zdi, jestli u sebe nemá nálož, a rázně mu připomněli, že v Evropě není muslim vítán. Co na tom, že Ahmed byl Evropan, stejně jako čtyři, pět generací jeho rodiny.

Řekla jste doslova: …svatou válkou, jak chápou Džihád. Co tedy je Džihád, když ne svatá válka?
V překladu to znamená nejvyšší úsilí za nějakou zásadní myšlenku. Válka se v arabštině řekne Harb, svatá válka by se řeklo Qiddís harb, případně Muqaddas harb. To by mělo pro vyvrácení mýtu stačit.

Proč je to tedy podle vás spojováno s válkou?
Posuďte sám. Vykladači islámu rozdělují Džihád do čtyř rovin. Džihád srdcem – al-džihád bi l-kalb – prohlubování osobní zbožnosti. Džihád jazykem – al-džihád bi l-lisán – šíření pravdy misijní činností. Džihád rukou – al- džihád bi l-jad – záslužná a charitativní činnost. A ten pro vás kontroverzní džihád mečem – al-džihád bi s-sajf – obranný boj proti vnějšímu nepříteli či boj proti strůjcům rozkladu zevnitř společnosti. O tomto dělení ale zdejší rádoby znalci islámu neinformují. Ono se to nehodí do protislámské atmosféry, kterou je přece třeba podněcovat.

Je vám pětadvacet. K islámu inklinujete už sedm let. Jestli dobře počítám, musela jste k němu hledat cestu někdy v období po 11. září 2001. Neodradily vás tehdejší události - únosy letadel, útoky na New York a další místa?
Možná právě naopak. Byla jsem v té době asi ještě trošku rebelka. A když po útocích na USA narostla iracionální hysterie vůči islámu jako takovému, začalo mě ještě o něco víc zajímat, jestli se v Koránu a jiné islámské literatuře skutečně nachází něco jako přímá výzva k podobným útokům na nemuslimy. Trávila jsem tehdy několik měsíců na Škole afrických a orientálních studií v Londýně, a tam jsou studenti dost angažovaní, ve většině liberální, humanističtí a levicoví aktivisté. A v reakci na hysterii tam koloval Korán, o který do té doby nikdo moc nejevil zájem. To byly mé začátky…

Západoevropští mladí aktivisté se ale silně zabývají genderovými tématy. Ženská práva jsou tam hodně diskutovaná. V tom jste se s přáteli nedostávala do rozporu?
Určitě. V tom, co jsem chtěla cítit, přijmout, hrála ale roli jiná témata. Obzvlášť v době, kdy jsem inklinovala k tomu být spíše ortodoxní. Na druhou stranu si islám na rozdíl od západní společnosti velmi cení mateřství a pečujících kvalit žen. Mateřství je uznáváno jako výkon rovnocenný mužskému zaměstnání, jež musejí muži náležitě podporovat. A to je to, k čemu se zde dopracováváte prostřednictvím feministických či generových aktivit.

Přiznám se, že o takovém docenění mateřství v islámském světě jsem ještě neslyšel…
A je tomu skutečně tak. Když jsem ještě bydlela v Groningenu (městečko na severu Holandska, pozn. red.), moje kamarádka konvertovala od křesťanství k islámu kromě jiného proto, že v holandské společnosti musejí ženy vydělávat, zatímco islám jim dovoluje zůstat doma a starat se o děti.

Zde mnozí lidé žijí s představami, že zatímco podle Koránu je žena takřka otrokyně, Bible je tolerantnější. Co vy na to?
K smíchu. Je vidět, že nemají představu nejen o islámu, ale ani o křesťanství. Jen namátkou.  „...Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však varovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.“ „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: Ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.“ První věta je od Pavla z listu Korintským, s původem druhé si teď nejsem jistá. Obě však patří k Bibli, a ani jedna však nevypovídá o úctě k ženě.

To tak dobře znáte Bibli?
Ne, tak bezvadně ne, ale pár výňatků jsem si musela zapamatovat, abych v reakci na podobné otázky byla schopna doložit, že v této otázce není křesťanství neposkvrněno. V žádném případě ale netvrdím, že islám a Korán je nenapadnutelný, a to i když jsem muslimka.
Jsem ale přesvědčena, že muslimským ženám je jasně definována jejich role ve společnosti, stejně jako mužům, aniž by bylo někomu z nich ukřivděno. To mi připomíná například citát, kdy Alláh praví: „A ten, kdo koná dobré a je věřící – ať je to muž či žena – ten vejde do ráje a nebude ošizen ani o slupku pecky datlové.“

Co pro vás znamená být muslimkou?
Klid, vyrovnanost, vnitřní naplněnost… Vnímám to tak od chvíle, co jsem islám začala postupně praktikovat, modlit se a postit. Problémy beru s mnohem větším přehledem, a to i díky tomu, že součástí mé víry je přesvědčení, že i to zlé, co mě potká, mi bude vynahrazeno něčím lepším. Přijímám neúspěchy, ale vím, že za svou trpělivost budu jednou odměněna.

Co si myslíte o islámu  je stejný jako zbývající dvě monoteistická náboženství, nebo je oproti křesťanství a židovství nebezpečný?

Reklama