Manželství je v dnešní době instituce dost nejistá. Už se nikdo nepozastaví nad tím, že se sousedi, kteří dosud tvořili šťastný pár, rozvádí. Už nikoho u soudu nepřemlouvají, aby si to ještě rozmysleli, a s naučenou formulkou “pro neskutečný odpor,” vás rozvedou všude. Já mám manžela už téměř pětadvacet let. Ale…

Naše manželství rozhodně nebylo procházkou růžovým sadem. Protože, a to jsem si přiznala zcela upřímně až mnohem později, jsem si vzala proutníka. Ano, chlap, který nedokáže být věrný ani půl roku, byl, je a bude mým manželem.

První nevěru jsem brala jako neskutečnou zradu, mé srdce se rozlétlo na tisíc kousků a já měla pocit, že je konec světa. Jediný, kdo mě dokázal rozveselit, byla naše dcerka. Při druhé nevěře už jsem “jen” ztropila scénku s tím, že ještě jednou a jde. A šel. Odstěhoval se, zařídil si vlastní byt i vlastní život s milenkou a její dcerou.

Avšak o rozvod nestál a nestojí dodnes, jednak proto, že vlastníme společnou firmu a musel by mi vyplatit polovinu, a jednak proto, že je to pro něj jednodušší. Jeho vrozená lenivost mu velí nechat vše při starém, včetně trvalého bydliště.

Prošel několika vztahy, a vždy když byl na čas sám, já byla ta, která mu prala a vařila. Asi si teď mnohé z vás řeknou, že jsem nejspíš úplně praštěná, že nemám kousek sebeúcty v těle. Ale když jsem já onemocněla rakovinou prsu, byl to on, kdo se k nám nastěhoval, staral se o naši dceru i o mě. Vozil mě na chemoterapie, vařil a starostlivě dohlížel, abych měla vše, co potřebuji.

Mezitím si zrekonstruoval malý dům, kam později odešel. Nyní má občas nějakou tu ženu, ale pro nás s dcerou vždy přijede a víkendy trávíme společně. Na stáří plánuje, že budeme zase spolu. Jsem vlastně po celou dobu manželství zároveň milenkou vlastního muže. Zvykla jsem si na jeho milenky, zvykla jsem si, že jsem sama a nikdy jsem neměla potřebu hledat si k sobě partnera.

Tak nevím, jsem vůbec normální? V dnešním světě, kde téměř každá žena touží po klidném přístavu a náruči milovaného muže, já se o něj neustále dělím. Jediné, čeho se obávám je, aby naše dcera nebrala tento pokřivený způsob rodinného žití jako naprosto normální a běžnou věc…

Dagmar

 

 

 

Reklama