Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Snad aby se mi trošku ulevilo, snad to jen všechno potřebuji ze sebe dostat a možná čekám i trošku pochopení a radu.

Je mi 35 let. Jsem vdaná, mám dvě děti, rodinný domek a psa. A hrozný zmatek v duši...
Ale popořádku. Vdávala jsem se ve svých devatenácti letech, protože jsem byla těhotná. Manžel byl můj první kluk, měla jsem ho ráda, zrovna jsem ukončila studium na střední škole, a místo abychom si začali užívat, jsem otěhotněla.

Tak nějak jsem už tehdy tušila, že on není ten pravý pro život, ale byla jsem zamilovaná a odhodlaná vytvořit svému dítěti domov. Moji rodiče byli těsně před rozvodem a řešili jen své problémy, tak snad i uvítali, že budou mít o jednu starost míň a s velkým kalupem mi vystrojili veselku. Pamatuju si tu dobu velice rozmazaně, jako bych se sama na sebe dívala přes kouřové sklo a ta holka pod ním ani nebyla já. Můj manžel byl stejně starý jako já, dokončil učňák, měl před vojnou, sám byl vlastně ještě kluk...

Prvních 5 let byl boj. Dvě děti měly dítě. Dvě absolutně rozdílné povahy vypluly na povrch. Stokrát naše soužití hrozilo rozchodem a stokrát jsme to nějak utřepali zpátky. Ve dvaceti šesti letech se nám narodilo druhé dítě a začalo lepší období, oba jsme už byli konečně dospělí, zralí na výchovu i na vztah, možná i víc tolerantní jeden ke druhému. Začali jsme jezdit na dovolené, zvelebovat bydlení, zmáhat se i finančně a všechno bylo veselejší. Já vystudovala dálkově vysokou školu, našla zaměstnání podle svých představ, zkrátka takový obyčejný život. Nebyla jsem nešťastná ani šťastná, manžel se o nás staral, relativně bylo všechno tak, jak mělo být. Až na pár věcí...

Jsme každý jiný. Jiní, co se týče životních hodnot, jiní svým přístupem k životu, jiní v názorech, jiní ve vzdělání... nakonec jsem zjistila, že si vlastně nemáme co říct. Že jediné naše téma, když se večer sejdeme u večeře, jsou děti a peníze, že když se dostaneme jednou za rok někam na večeři tak mlčíme, že náš sexuální život je o ničem, začalo mi vadit, že na každou svou otázku dostanu stejnou odpověď: Nevím, že musím sama všechno zařizovat a organizovat, protože on tomu nerozuměl, že mě nepřitahuje. Snažila jsem se to změnit.

Vážně. Říkala mu, co má dělat a jak, kupovali jsme si i pomůcky... Nic. Nakonec jsem s hrůzou zjistila, že se na něj dívám, jen jako na svého nejlepšího kamaráda. Pomáhal mi s dětmi, staral se o nás, měl nás rád... Ale já po něm nedokázala toužit, stačilo, aby promluvil, řekl něco ze svého myšlení, které je tak rozdílné od mého, a já jen kroutila nevěřícně hlavou...

Přesto, že jsem ho měla ráda a vážila si ho, nedokázala jsem ho milovat jako svého muže....A tím jsem byla, někde uvnitř, tak, aby o tom nevěděl, nešťastná... Ale život šel dál, děti nás potřebovaly a tak jsem své pocity tajila a zkrátka se snažila být vděčná za všechno, co mám...

Jenže život nám připravuje různá překvapení. Na jednom pracovním večírku jsem poznala Toma. Muže, který byl o 11 let starší, než já, měl těsně před rozvodem a velké bolavé srdíčko. První noc jsme si povídali, první měsíc jsme si povídali, první rok jsme si povídali... byl přesný opak mého manžela. Měl toho se mnou tolik společného, vydrželi jsme se hodiny a hodiny jen smát a povídat, na každou mou otázku znal odpověď, byl vzdělaný, protřelý životem, připadala jsem si s ním konečně zase žádaná a zábavná a chytrá a atraktivní.

Ani jeden jsme nechtěli, aby mezi námi vznikl nějaký vztah, já byla vdaná a on se velice těžko vyrovnával s rozvodem (manželka ho opustila, kvůli jinému), proto nám to vyhovovalo tak, jak to bylo. Měli jsme si s kým povídat, s kým se zasmát, komu si postěžovat.
Vidím teď většinu z vás, jak zvedáte tázavě obočí a říkáte, že je jasné, jak tohle dopadne...:o))).

A máte pravdu. Trvalo tři roky, než jsme se spolu pomilovali a na ten den nikdy nezapomenu, protože to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Spadli jsme do toho po hlavě, a naše vyprahlá srdíčka měla zase pro koho tlouci, poprvé v životě jsem cítila ty motýlky v břiše, když jsem si na něj vzpomněla, poprvé v životě jsem toužila po milování... Jenže jsem pořád ještě byla vdaná a v duši jsem měla takový zmatek, že jsem nevěděla kudy kam. Moje děti byly pro mě vším, neuměla jsem si představit, že bych jim jakkoliv ublížila. A nechtěla jsem ublížit ani manželovi. Nezasloužil si to.

Tomáš - tak se jmenuje - to vycítil a rozhodl se na nějakou dobu odjet pracovat do zahraničí, snad aby mi dal čas si rozmyslet, co chci, snad aby dal čas sobě. Vždy mi říkal, že by nechtěl být příčinou rozpadu nějaké rodiny. Odjel a já bláhová si myslela, že se mi podaří zapomenout a žít dál... Snažila jsem se, doma jsem byla milá, přehlížela manželovy názory, psala mu dopisy, ve kterých jsem mu vyprávěla o svých pocitech, o tom, co mně trápí a co bych chtěla změnit a snažila se udělat z nás prima rodinu...

Ale ve mně to křičelo, bouřilo a plakalo, večer jsem usínala s jeho jménem na rtech a ráno se budila a první myšlenka byla na něj. Byla jsem zoufalá, chybělo mi to povídání, jeho smích, jeho ruce na mém těle, byla jsem podrážděná k nepříčetnosti... a tím víc mi všechno vadilo na manželovi ... Naprosto zoufalá jsem si koupila letenku do Londýna, kde Tomáš pracoval, poslala mu sms, kde a v kolik mně má čekat a...

A on tam čekal. Prožili jsme nezapomenutelný týden v Londýně, plný milování a povídání, plný nadšení a příslibů do budoucna. Byl tolik šťastný, že mě má a já jeho, zapomněli jsme na celý svět... Nikdy, přísahám, nikdy jsem nic takového nezažila. Manžel mi za celých 15 let společného života neřekl, že mě miluje. Nebyl zvyklý dávat najevo city a já až s Tomem pochopila, jak moc mi to chybělo. Jak jsem byla uvnitř mrtvá, vyprahlá... Domů se už vrátil někdo jiný...

Je to už pár měsíců a já mám pocit, že se zblázním... Nemůžu rozbít dětem rodinu, zvlášť malá by to hrozně těžko nesla, na tatínkovi visí.Nechci ani ublížit svému manželovi tím, že bych odešla, je na mně dost závislý, sám by zůstal jako želva obrácená na hřbet .A nemůžu ublížit Tomovi tím, že bych řekla teď, po tom všem, co jsme si řekli a slíbili, že s ním končím...Ať udělám cokoliv, bude to špatně.

Miluju Toma... tolik, že se mi až svírá srdce, když to říkám, ale mám muže, s kterým sice nejsem šťastná, ale mám ho ráda a cítím, že nemůžu stavět svoje štěstí na jeho nešťěstí. Kolikrát si přeju, aby si taky někoho našel, vždyť se mnou nemůže být šťastný, a tím mi všechno ulehčil, ale cítím, že si tenhle pohár hořkosti budu muset vypít až do dna. Vím, že se lidi prostě rozvádějí , vím, že to budu muset nějak řešit... Jen prostě nevím jak...

Tom se má za dva měsíce vrátit z Anglie.Bude chtít znát odpověď... A já vím, že pokud se ho vzdám, budu do smrti nešťastná.A pokud půjdu s ním, budou nešťastní všichni okolo.
Asi řeknete, že si za to můžu sama... Vážně jsem to nechtěla, neplánovala. Prostě to tak přišlo. Vždy jsem chtěla s každým jednat na rovinu, vždy jsem radila druhým, co je  podle mě správné. Vždy jsem se dovedla rozhodovat a myslím, že i správně. A teď nevím co se svým životem.

Poradíte?
Zažili jste něco podobného? A jak jste to vyřešili?
Děkuji za Vaše názory. Jakékoliv....

Vaše čtenářka

Reklama