Láska je cit, který má v sobě každý z nás. Umíme ji dávat i přijímat. Ale asi se najdou i výjimky, které lásku projevovat neumí, nebo si to alespoň myslí. Což je případ krásné Anety. Ta podle svých slovo tohoto citu není schopná. „Trápí mě to,“ přiznává, „nikdy jsem nemilovala své partnery tak, jako oni mě.“

Jak příjemně se poslouchají ta krásná slova – MILUJU TĚ. Zvláště, když je láska opětována. Někdo se svých citů bojí, jiní naopak s nimi nešetří, a očividně se najdou i tací, kteří si myslí, že milovat jednoduše neumějí.

láska

Stejně jako Aneta. Krásná žena, která do svých třicet čtyř let nezažila, aby opravdu k někomu cítila ten nepopsatelný a nejkrásnější cit. „Já vlastně ani nevím, co to je, nevím, jaké to je… Dobře, svou rodinu miluju, ale přeci jen to je něco jiného. Žádného ze svých partnerů jsem doopravdy nemilovala, nikdy jsem jim jejich lásku nemohla opětovat.“ vypráví ledová královna, jak si Aneta přezdívá.

„Hodně jsem přemýšlela, kde je ten problém, ale na nic jsem nepřišla. Vyrůstala jsem jako klasické spokojené dítě v kompletní rodině. Podle mě to jen neumím, nebo já už nevím. Žádný vztah mi kvůli tomu nevydržel. Sice jsem občas partnerům lhala a říkala jim, že je miluju, jenže časem to skončilo, prý to ze mě necítili. Já to chápu. Vůbec se na ně za to nezlobím. Pravdou ale je, že mě to trápí a mrzí, už z toho důvodu, že toužím mít děti a manžela, kterého budu milovat.“

Aneta je však s touto smutnou realitou již smířená, a tak alespoň doufá, že si opět najde kamaráda/partnera, kterého bude mít ráda a včas založí rodinu. Ovšem je tu pro ni další „bubák“ a to je, jestli vůbec bude „umět“ milovat své děti? Na to si ale také nedokáže odpovědět.

K Anetinu vyprávění se nám vyjádřila pschoterapeutka Zora Hajná, DiS.

Příběh Anety je zajímavý. Málokterá žena si připustí, že není schopná milovat. Neřekla bych, že není lásky schopná, spíše by se měla zamyslet nad tím, jestli nemá v sobě potlačenou obavu tento cit projevit. Setkávám se s tím, že určité procento žen se v dnešní době bojí někoho milovat, ať už z důvodu, že si nechtějí ublížit, nebo aby nepůsobily zranitelně. Dnešní „trend“ emancipovaných žen je opravdu rozsáhlý a ženy si čím dál častěji hrají na drsňáky. Podle mě je to špatně. Nikdy bychom se neměli bát někomu říci, že ho máme rádi, že nám na něm záleží, atd. Když se ale vrátím k příběhu slečny Anety. Neměla by zoufat, myslím si, že zkrátka ještě nepotkala toho pravého.

Co se týče poslední otázky, jestli bude „umět“ milovat své děti. Myslím, že je to zbytečná otázka. Po dětech očividně touží a tyto skryté obavy jsou u většiny žen, které ještě děti nemají, nebo zjistí, že jsou gravidní. Anetce bych doporučila, aby se tolik tématem lásky nezaobírala, ono to přijde J. Další variantou je vyhledat odbornou pomoc.

Čtěte také:

Reklama