Reklama

Alespoň mi tak říkají všichni příbuzní, kteří znají mé bohaté zkušenosti s těmito hlodavci. Jsem typické městské dítě, které nemůže mít doma psa, kočku... no prostě nic, co by vyžadovalo větší dávku pohybu, než který má ve svém akváriu. Doma jsme začali nejprve s rybičkami, ale s těmi, jak se zanedlouho ukázalo, moc zábavy nebylo, a navíc byly časem celé rodině spíš na obtíž. To křečci, kteří k nám domů přišli po vymodleném a čátečně dodnes tajemném úhynu ryb, už nezábavní nebyli ani trochu. Pro začátek jsme koupili hned tři - aby se mohli mezi sebou kamarádit. 

A křečci se kamarádili a kamarádili, až z toho velkého přátelství byli najednou hned dva březí. A každý z nich porodil přes deset mláďat! Veselost u nás doma se mohla po této šťastné události krájet. Akvárium na tento počet křečků kapacitně nestačilo, zásobníků na jídlo a pití bylo málo, a když mláďata trochu povyrostla, nemohli jsme je ani zadarmo nikomu udat. Naši mě proklínali a příbuzní u nás měli dobrou atrakci a záminku pro časté návštěvy.

Tato historka už je stará téměř deset let a já k dnešnímu dni chovám jen jediného křečka - ale zato rekordmana!! Můj křeček džungarský jménem Deli u mě žije a těší se dobrému zdraví už 4 roky, ačkoli se džungaráci obyvkle dožívají pouze dvou let. Kamaráda už mu ale ze sobeckých důvodů raději nepořizuji :-).

Sative


Milá Sative,

křečka jsem nikdy nechovala, ale pár jsme jich měli na základce ve třídě. Přicházeli postupně, v zásadě žádný z nich nevydržel déle než rok. Musela to pro ně být fuška, hluk ve třídě, pořád si s nimi někdo hrál...

To u vás se Deli musí mít jako v bavlnce?

A jak jste nakonec vyřešili těch třiadvacet křečků?

Hodně štěstí Vám i Delimu!