Komu patří tento sebekritický „výkřik“? K tomu, že je vetešnice a věci hromadí, se bez mučení přiznává čtenářka s nickem Dispečerka. Jsou mezi takové, které to jistě chápou, jiné zase kroutí nechápavě hlavou

Jsem úplná vetešnice. Mám to asi v genech (můj tatínek taky všechno schovával, že se to ještě bude hodit- až bude krize

Některé věci mám dokonce ve skříních své matky v bytě o poschodí níže. Nerada se prostě s věcmi loučím. A jak už to u nás, milovníků dobrého jídla, bývá - do mnohých už se ani nevejdu. Vždycky si říkám - to ještě nechám, až zhubnu, tak v tom ještě pochodím. Ale houby, houby - už asi nezhubnu nikdy!

A malých hader jsou pak plné skříně. Já vím, že jsem na hlavu padlá, ale nemůžu si pomoct. Občas sice něco vyhodím, vytřídím, odnesu na půdu - ale fakt s těžkým srdcem. Staré oblečení po dětech mám taky po ročnících naskládané v krabicích na půdě - že se to možná bude vnoučkům hodit. Ale zlaté oči, které to uvidí!

Mladí půjdou do obchodu a koupí nové, moderní! Jako jsme to dělali my.

Zdraví Dispečerka

Milá Dispečerko, máte zcela jistě pravdu, že se k tomu oblečení už nikdo nevrátí. Ale ne druhou stranu chápu, že se s některými věcmi nerada loučíte a dokážu si představit, jak sedíte nad těmi krabicemi, probíráte se oblečením po svých dětech a vzpomínáte. „Tohle nosily tehdy a tehdy..“

Jste také taková, nebo se nerada obklopujete oblečením, které už dosloužilo? Napište nám na dnešní téma.

Na vaše příspěvky se těším na adrese: redakce@zena-in.cz

Reklama