Rodiče mně odmalička vštěpovali úctu a hrdost k našemu sice malému, ale dosti významnému státečku. Český jazyk, a tím nemyslím jen ten, kterým se mluvívá doma, ale i jako předmět ve škole, jsem milovala. Taky díky výborným učitelům (mezi jinými i spisovatel Zdeněk Šmíd na střední škole).

Když se před lety má mladší sestra vdala do Německa, dokonce i svého muže učila česky. Musím říci, že byl učenlivý žák. Po půl roce už jsme mohli spolu konverzovat slušně česky. Čeština se stala jejich "úředním domácím jazykem". Taky proto, aby až se jim narodí děti, i ony budou mluvit česky, a až přijedou do Čech za dědou s babi, si mohly s nimi poklábosit.

A tak se i stalo. Narodily se jí dva kluci a od narození se učili oba jazyky. Dodnes si píši s nimi jen česky a dokonce mé dcery jim posílají české časopisy, aby kluci si češtinu brousili i v křížovkách a čtením článků.
Proto já jsem hrdá, že jsem Češka.

Januše


Děkujeme za pěkný příspěvek.

Jste taky hrdé, že jste Češky? Nebo se stydíte? Je vám to jedno, nebo se cítíte být někým jiným? Podělte se s námi o své pocity a názory!

redakce@zena-in.cz

Reklama