Lukáš je štíhlý, pohledný mladík. Žije ve velkém severočeském městě. Když jsem ho oslovila s dotazem, jestli bych si s ním mohla popovídat, položit mu pár otázek, které bych ráda zveřejnila, zaskočilo ho to.

Pak ochotně souhlasil s tím, že by to třeba mohlo někoho zajímat. Myslím, že mohlo.
Každý mladý člověk je totiž někde uvnitř přesvědčen, že hrozba AIDS se ho netýká, protože není narkoman ani homosexuál. Nic z toho Lukáš není a nebyl. Přesto je pozitivní. Jak se to stalo, nemá tušení.

Máte, Lukáši, alespoň představu, kde jste se mohl nakazit?
Jen se domnívám, ale víte, jsou to samé dohady. Hodně jsem toho procestoval, a když mám být upřímný, moc pozor jsem si nedal. Chtěl jsem si užívat, vlastně to bylo super, jezdili jsme převážně stopem. Mám hodně zážitků i na co vzpomínat. Byl jsem v Kambodži, v Kanadě, Hamburku, v Amsterodamu, v Paříži, rovněž jsem procestoval velkou část Ruska. To mi bylo mezi 19 a 22 roky. Skutečně netuším – snad ta Kambodža…

                                                

Jak dlouho to víte?
Půl roku, od února. Vím i přesné datum, to vás jistě nepřekvapuje…

Jak jste se to dozvěděl?
Jak to bývá. Náhodou. Dostal jsem nepříjemnou chřipku a ne a ne se jí zbavit. Tak se lékařka zeptala při odběrech, kvůli mononukleóze, jestli chci provést také testy HIV – pro jistotu. Souhlasil jsem. Říkal jsem si, alespoň budu mít klidný spaní…

Na co jste myslel v první chvíli? Jak jste reagoval?
Měl jsem pocit, že jsem neslyšel... už mi bylo trochu divný, že mi doktorka volala na mobil, abych přišel, ale nenapadalo mě tohle.  
Myslel jsem… měl jsem pocit, jako bych dostal šutrem. Pak jsem myslel, že se mi to zdá, doufal jsem, že to je blbej sen. Nebyl.

Dostal jsem spoustu instrukcí a brožurku a taky adresu, kam mám jít. Já… z cesty domů si nepamatuju skoro nic. Opil jsem se. Doma sám. Protože jsem měl pocit, že jak někde ocucám sklenici… tejden jsem nevylezl z baráku. Pak jsem jel do Ústí, kde mi hodně vysvětlili.

Přemýšlel jste o tom, jestli jste někoho nakazil? Někoho, koho máte rád? Měl jste v té době dívku?
V té době jsem měl, a to je právě hrozný, hodně holek. Ty, které jsem znal, jsem kontaktoval – z těch jsem nenakazil žádnou. Hodně si jich ale ani nepamatuju, některé jsou cizinky – je to strašná představa – také myslím na to, že některá z nich nakazila mě. Promítáte si to v hlavě do zblbnutí pořád dokola a víte, že to k ničemu není. Stalo se to... to je realita.

Máte teď dívku?
Mám. A neptejte se, jestli to ví, protože to je logický, že to ví. Řekl jsem jí to hned na začátku. Ona má tříletou holčičku. Je to náročný. Vím, co smíme i co nesmíme. Nakazit se zase není tak jednoduchý, jak si někdo myslí, rozhodně to není o ožižlaný sklenici. Ten virus je hodně choulostivý. Velmi rychle na vzduchu umírá. Používáme kondom, prostě dodržujeme všechno, co se musí.

Bojí se ona, že by se mohla nakazit?
Víc se bojím asi já. Jednou jsem ji málem uhodil, když mi sebrala žiletku, kterou jsem omylem nezahodil. Používám jednorázové a hned je zahazuji. Holila si s ní nohy. Skočil jsem na ni jako tygr. Mám ji rád a ona mě – tuhle jistotu mám, protože má hodně odvahy a snad jí za to stojím. Chtěl bych si ji vzít. Jestli mě bude chtít… rád bych udělal hodně věcí, protože mám pocit, že žiju jakoby pro tuhle chvíli. Neplánuju moc, jen kousek dopředu… raději.

Litujete toho?
To je asi i trochu hloupá otázka. Samozřejmě, že ano, není chvíle, kdy bych nelitoval. Zvlášť, když mám vlastně rodinu, byť vlastní dítě bych nechtěl. I když pravděpodobnost, že by se děcko nakazilo, není stoprocentní, jen asi 20 %, přesto bych neriskoval ani náhodou.

Ví to vaši rodiče?
Řekl jsem to mámě. O tátovi vím jen, že žije v Praze. Nejsou spolu už dvacet let.

Jak se k tomu staví maminka?
Ze začátku to nesla hrozně. Kolem toho je hodně pověr. Lidé si myslí, že se nakazí málem podáním ruky, ale to není pravda. Navíc když se člověk léčí, má dnes velkou šanci neonemocnět AIDS prakticky vůbec.

Řekl jste o tom ještě někomu?
Kromě své dívky ne. Nejsem povinný to hlásit.

Změnilo to váš život?
Samozřejmě. O 180 stupňů. 

Viděl jste někoho, kdo má AIDS?
Viděl jsem toho hodně. Pochopitelně. Dával jsem si to pěkně po dávkách. Opatrně. Čím víc jsem se o tomhle tématu dozvídal, tím víc jsem měl odvahy na další informace.

Co děláte, abyste neohrozil svou dívku a její dcerku?
Přesně to, co se má. Přítelkyně musí každého půl roku na testy, přesto, že používáme kondom. Dodržujeme trochu větší hygienu, hlavně ty žiletky, to je totiž téměř jediná opravdová hrozba. A také kdybych měl třeba úraz… ale dnes víme, že i kdybych se řízl a moje krev by se dostala třeba na její ruku, pokud by neměla otevřenou ránu, nenakazila by se. Ale opravdu to nemíním zkoušet.

Máte nějaký plán, co byste dělal v případě, že u vás propukne AIDS?
Nemám. Věřím, že nepropukne, když se léčím. Mám léky, které beru, a věřím, že dnes je v téhle oblasti medicína už mnohem dál než třeba před deseti lety.

Máte nějaký životní cíl? Těšíte se na něco?
Mám životní cílneonemocnět a žít. Naučil jsem se vnímat mnohem víc z toho, co je kolem, a těšit se z věcí, které jsem dřív nepokládal za zásadní. Hodně mě to naučilo. I když vím, že to není žádná tragédie, ta možnost, ta myšlenka na to, že život není samozřejmost, že stačí málo a je vážně ohrožený, vás posune někam, kde je paradoxně mnohem víc hezkých věcí, víc prožitku, víc radosti… každej den je hezkej, když JE.

Věříte v něco?
Jo – v život, v lásku, v šanci, kterou člověk nemá promrhat, v důvěru a slušnost, ale to až teď.

Na co myslíte, když nemůžete spát?
Spím jako medvěd, ale jestli vás zajímá tohle, nepřemýšlím o smrti, ale o životě. Často si říkám, že to, co jsem pokládal za akční život, bylo jen slabým odvarem toho, co mám teď. Přišel jsem na to, že ten čas, co jsem si myslel, že TADY A TEĎ žiju, byl jenom nějakej rychlej let bez cíle. Jako když člověk honem zhltne nějaký jídlo a pak ani netuší, co jedl. Zhltnul jsem i to, co jsem nechtěl.

Na několik otázek nám odpověděl odborník z ČSAP v Praze-Karlíně, Vladimír Ondris

Jak se pozná, že je člověk HIV pozitivní?

Existuje tzv. primoinfekce, která se zpravidla po třech, čtyřech týdnech od nákazy projeví asi u 70 % infikovaných a je podobná chřipkovému onemocnění. Doprovází ji zduření uzlin (vždy na více místech na těle), horečka, vyrážka a někdy třeba i průjem a noční pocení. Zbylých 30 % HIV pozitivních uvádí, že nemělo žádné příznaky primoinfekce. Pokud se na HIV infekci nepřijde, příznaky odezní a trvá několik let (v průměru 8 až 10), než se projeví ve formě rozvinuté nemoci AIDS.

Je dnes toto onemocnění léčitelné?
Dnes se velmi úspěšně aplikuje kombinovaná léčba, kdy pacient užívá dva až tři druhy léků z více než 20 možných antiretrovirotik, například Combivir či Stocrin, což je velmi efektivní. Vir sice nelze zatím z těla úplně odstranit, ale je možné, že takto léčený pacient nemusí AIDS nikdy onemocnět.

Jak lze nákazu přenést?
Pouze krví, spermatem, vaginálním sekretem, mateřským mlékem nebo preejakulátem.

A co slinami?
Lidské sliny sice virus HIV obsahují, avšak v tak malém množství, že by člověk musel vypít více než osm litrů slin, aby se takto nakazil. A to vám člověk nenaslintá ani se slintavkou.

Co  je potřeba dodržovat, aby se nenakazil partner?

Při dodržování základních hygienických návyků se partner nemůže v běžném každodenním styku HIV nakazit. Nedoporučuje se sdílet zubní kartáček a žiletky. Během pohlavního styku by se měl používat kondom.

Je člověk HIV pozitivní povinen oznámit svou diagnózu například v zaměstnání či partnerovi?
Pokud se nejedná o zaměstnání ve zdravotnictví (chirurgové apod.), tak není. Žádný zákon neupravuje takovouto „ohlašovací povinnost“. V trvalejším vztahu by se partneři o své diagnóze informovat měli. U nahodilého sexu je takový člověk povinen jej uskutečnit s použitím kondomu.

Báli byste se žít s partnerem, který je HIV pozitivní? Nechali jste si udělat test?

Reklama