Ne že by to bylo něco k chlubení. Neříkám, že nebylo mým snem zestárnout po boku jednoho muže a vodit se s ním za ručičku po parku, jak to občas (sice zřídka, ale přesto) vídám.

Bohužel, nějak se nezadařilo, a tak jsem si vyzkoušela rozvod rovnou dvakrát. Ale naštěstí oba rozvody proběhly poměrně hladce.

V prvním případě jsem dokonce šla se svým exmanželem na panáka. Oběma se nám ulevilo a rozešli jsme se v dobrém. Seznámili jsme se na „vejšce“, prožili romantický, ale bouřlivý vztah plný rozchodů a usmiřování, a přes varování známých jsme se vzali. Naštěstí jsme neměli žádné děti ani majetek, takže nebyl důvod se o něco handrkovat.

V druhém případě to bylo podstatně těžší. Když na tohle manželství pohlédnu zpětně, jediné, co jsem si z něj „odnesla“ pozitivního, byly moje dcery. Kvůli nim jsem žila dvacet let s tyranem a rozvod byl to nejlepší, co jsem mohla udělat. Ale trvalo hodně dlouho, než jsem se postavila na vlastní nohy a mohla říct sbohem, končím. Koukal na mě jako opařený a o rozvodu nechtěl ani slyšet. Byl skálopevně přesvědčen, že všechno dělal pro moje dobro a já jsem ta nevděčná rybářova žena, která ho chce odkopnout jako prašivého psa. Tyran si nikdy nepřipustí, že týrá.

Nakonec pochopil, že to myslím vážně, a sepsali jsme rozvodovou smlouvu. Holky už byly plnoleté, takže nás rozvedli, aniž jsme museli k soudu.

Reklama