Reklama

Ačkoliv osmnáct už nám bylo dvakrát, říkají, co musíme, kde, čím a s kým máme být, chtějí mít přehled o každé sekundě našeho bytí a bdít nad každým naším rozhodnutím. Rozmlouvají, vymlouvají, nárokují si náš volný čas. Milujeme je nadevše, ale někdy bychom je přetrhli jako hada.

„Mami, já tenhle víkend opravdu nemám čas,“ trpělivě do sluchátka vysvětluje Zuzana, která oslavila čtyřicáté narozeniny a je čerstvě rozvedená. Ve své péči má jedenáctiletá dvojčata Milana a Martina. Kluci kromě hokeje, ve kterém se jim daří, mají řadu dalších zájmů a neustálou chuť k jídlu. Jak říká výmluvně o pět minut starší Martin „no jo, my ale rosteme“. Zuzana má co dělat, aby všechny potřeby kluků, na jejichž výchovu je sama, uspokojila.

daughter

Zuzanina matka pro svou dceru nemá pochopení. „Moje mamka se s tátou rozvedla, když mi bylo osmnáct, a od té doby tátu vlastně supluju. Nemá žádnou kamarádku, a tak je pořád sama, zahořkla a neustále si na něco stěžuje. Vím, že to neměla lehké, prakticky byla na naši výchovu sama, táta jezdil s kamiónem po světě a vídali jsme ho málo. Máma se mi svěřovala a nabádala mě, abych se nikdy nevdávala a nezkazila si s nějakým chlapem život. Však mi to připomněla, když jsem se s Rosťou rozvedla a dodala, že ho nikdy ráda neměla.“

Separace je těžký proces

Manžel se mi zpočátku trpělivě snažil vysvětlit, že respektuje mou matku, ale že jsem sama dospělá a mám svou rodinu a ona nám nesmí tolik zasahovat do života. Omlouvala jsem ji, že je sama a měla těžký život. Když odešel, neměla jsem ani čas se s tou ránou vyrovnat.“ Zuzana pracuje v nemocnici jako zdravotní sestřička ve směnném provozu. Pokud už má volno a potřebovala by si doma uklidit nebo se pořádně vyspat, nastupuje její matka se seznamem úkolů, které je potřeba udělat. „Když se to snažím mamce vysvětlit, začne vyčítat, brečet. V noci mi posílá esemesky, že je jí strašně špatně a stejně brzy umře a já budu mít klid.“

Lucie (32), která se svými rodiči žije v jednom bytě a v neustálém napětí, které by se dalo doslova krájet, protože její matka jí neustále prohlíží mobil a otec slídí v počítači. Dokonce si na sociální síti založil profil a požádal svou dceru o virtuální přátelství, aby nad ní měl dohled!

Zuzana ani Lucie nechtějí vztah s rodiči pokazit, ale zároveň se vymanit ze stávající situace. Co s tím?

Chceme-li se stát skutečně dospělými, musíme se oddělit od rodičů a být nezávislí

Velmi obtížně se určuje hranice mezi závislostí a běžnou pomocí rodičům. Je důležité si položit otázku, zda to dělám pro rodiče rád, zda mě to baví a neobtěžuje. Zda s pomocí vnitřně souhlasím a zda je pomoc užitečná. Někdy pomáháme a v podstatě přebíráme kompetence a vedeme rodiče k závislosti na nás dětech. A snadno se stane, že odsouváme svoje vlastní zájmy, svoji rodinu a upřednostňujeme rodiče. Proč? Bojíme se odmítnutí, chceme být ty hodné děti, nemáme rádi konflikty a další a další důvody. Dostáváme se do bludného kruhu, máme málo času, možná i málo peněz, narůstá vnitřní vztek a napětí. Není to zralý vztah pro nás ani pro rodiče. Neposouváme se vpřed, takže ponechávejme si své kompetence, hledejme hranici a nebojme se jich. Pomáhejme, ale žijme svůj život, ne život rodičů,“ radí psycholožka Dana Marková a dodává slovy klasika, Honoré  de Balzaca: „Mít děti není ještě pojistkou proti opuštěnosti.“