Reklama


Ono se řekne dobrodiní. Co to vlastně je?  

Připadám si občas jako skaut či Matka Tereza, nebo tak spíše připadám svým přátelům. Nejde jen o lidi slabé nebo v nouzi. Pro někoho je svízelné i to, že se s ním právě rozešel partner, je nemocný, má problémy v práci, potřebuje přestěhovat nábytek a nebo se dostavila, dnes tak častá, depka.

A tak si vyslechnu trápení týkající se rozchodu, odvezu do nemocnice nebo pohlídám děti, aby se dotyčný k lékaři dostal, zanadávám na nespravedlivého šéfa (když je situace horší, odcituji něco ze zákoníku práce), stěhuju, až ze mne pot stříká a svaly odpírají poslušnost, u depky jen naslouchám, občas se snažím poradit a hledám východisko, jak se z ní dostat. Otřu slzičky, obejmu, pohladím, někdy uložím k spánku. Sama mám pak hlavu bolavou a přemýšlím, jak dotyčné či dotyčnému ještě pomoci.

V bibli se praví: „Neodpírej dobrodiní těm, kteří ho potřebují, je-li v tvé moci je prokázat.“ Mí blízcí znají mnou často opakovanou větu:
„Jsem tu pro tebe a kdykoliv budeš potřebovat pomoc, pokud to bude jen trochu možné, pomůžu.“ Takže se vlastně řídím slovy Ježíše Krista, ač sama nevěřící. Nemusela jsem si to nikde číst a přemýšlet nad smyslem těch slov, prostě to mám „v sobě“.  A nejde jen o blízké či přátele. Paní si na ulici zlomí ruku a já šup s ní do taxíku a na ambulanci. Maminka s kočárkem obtěžkána taškami se vleče po chodníku, nejenže jí pomůžu do tramvaje, ale převezmu nákup a doprovodím ji domů. Starý pán dostane infarkt, pomáhám resuscitovat do té doby, než přijede sanitka. Jsem na návštěvě v nemocnici a pomůžu nakrmit vedle ležící babičku a ještě jí druhý den přinesu její vysněnou mandarinku.

Neznám ty lidi, ale prostě cítím, že jim pomoci musím. I když mi to většinou neoplatí, ale mně stačí poděkování nebo úsměv. Četla jsem, že v Indii je zvyk, že za prokázané dobrodiní děkuje obdarovávající, nikoli obdarovaný. Je to pro nás asi nepředstavitelné, ale myšlenka je to dobrá. Já činím dobrodiní, já obdarovávám a mám k tomu důvod. Pro mne je to radost, vnitřní potřeba a povinnost pomáhat. Nemůžu automaticky očekávat vděk, ten komu dobrodiní prokážu, je často zmatený a nemůžu po něm vyžadovat velká slova díků.  Navíc si uvědomuje vlastní slabost a stydí se za to, že problém nezvládl sám.

Jen si „vybírám“. Mám jistý šestý smysl, komu pomoci, ne ze zištnosti, ale cítím, když by mé dobroty chtěl někdo využívat a zneužívat ve svůj prospěch a zároveň proti mně. Prostě pomáhám tam, kde jsem přesvědčena, že je to třeba. A to prokázané dobrodiní se mi občas vrací, ono je hezké někdy slyšet: „Děkuji, jste hodná, proč to vlastně děláte a vy nepotřebujete nic?“ To víte, že potřebuji, ale mne jen to mé dobrodiní hřeje u srdce. I když mi někdo může říci, že jde spíše o blbost než o dobrodiní. Já to za blbost rozhodně nepovažuji. Jak už jsem napsala, využívat se nenechám, činím dobrodiní těm, kteří to očividně potřebují.


8.bůh ohně a kovářství