Když se mi po mateřské dovolené konečně podařilo sehnat práci, kde se sice zeptali na děti, ale po mém ujištění, že mám zajištěno hlídání po dobu nemoci, mi místo nabídli, skákala jsem metr vysoko. Mé nadšení neznalo mezí. S chutí jsem vyběhávala ukončení mateřské, zajistila školku pro mladší dceru a první den se smíšenými pocity strachu, nejistoty a radosti vyrazila do práce.

Už přijetí mých nových kolegů bylo naprosto fantastické. Všichni si se mnou podávali ruku, usmívali se a vítali mě mezi sebe. Samozřejmě že jména jsem zapomněla minutu poté, co mi byla sdělena, ale časem jsem mezi nové kolegy celkem zapadla a těšila se, že máme v práci opravdu skvělou partu.

Alespoň se mi tak jevila. Společné oslavy narozenin, kdy oslavenec přinesl pohoštění, ostatní se složili na dárek a pak jsme si přes den udělali chvilku a i se šéfy si sedli a slavili. Bylo to moc fajn. Ano, bohužel bylo. Přesně do té doby, než jsem zjistila, že je všechny až přespříliš zajímá mé soukromí.

Zpočátku jsem otázky na děti a manžela brala jako kolegiální zájem a stručně jsem vždy odpověděla. Postupně se rozhovory vedly čím dál soukroměji, takže jsem se jim začala logicky vyhýbat. Když se v kuchyňce sešla právě ona “drbací” parta, dekovala jsem se do své kanceláře co nejrychleji.

Pro ostatní jsem začala být ta divná, ta, která s nimi nechce mluvit. Takže jsem se rázem stala námětem všech hovorů já. Jakmile se za mnou zavřou dveře, jsem na programu. Teď si možná řeknete, že jsem paranoidní.

Bohužel, má kolegyně z kanceláře mi sem tam něco prozradí z toho, co o mne zrovna v “kuloárech” koluje, a dokonce má na mě zasednuto i samotný šéf. A proč? Protože odmítám mluvit o tom, co dělají mé děti za průšvihy, co moji rodiče, sourozenci, co můj manžel, jaké má číslo bot, ponožek a jak často se milujeme!!!

Nevím, ale mám pocit, že v práci by měly vztahy být hlavně na profesionální úrovni. Stejně jako se s kamarádkami nebavíme o práci, stejně jako nevykládám celé rodině na potkání, kolik beru, tak v práci nehodlám rozebírat své soukromí. A nepřijde mi to tak nenormální, jako mým spolupracovníkům. Jsem divná? Ne, jen mám ráda své soukromí pod zámkem. Co si o tom myslíte vy?

Jana

Reklama