Milé žíňky,

chci se zeptat, či jsem opravdu tak jiná.

Od malička jsem, ač vychovávaná jen matkou a prarodiči přísně, leč s láskou a v určitých všeobecných etických aj. pravidlech.

Vždy jsem poslouchala (nebo jsem se aspoň o to snažila), co mi matka řekla, někdy i přikázala atd. a divné mi to vůbec nepřišlo.

Až do doby, kdy moji vrstevníci, ať už ve škole, na chatě, pak na gymplu či na VŠ, začali mít poznámky typu - jsi divná, tvoje matka taky, na VŠ už byla divná celá má rodina.


Úplný svatoušek jsem ale nikdy nebyla, kolikrát jsem se, obzvláště v pubertě, bouřila, ale nakonec vždy poslechla.

Máma mi nalajnovala celý život a já tak nějak podle něj, ač někdy s řečmi, šla... což moji přátelé nemohli pochopit a snažili se mě z té "cesty" svést.

Nyní mi je 23 let, pracuji v úspěšné firmě na dobré pozici, bydlím se snoubencem v pěkném bytečku, vše financuji já, ač můj plat nedosahuje nenormálních výšin (viz politické), jelikož u protějšku bylo pro mě vždy důležitější vše možné, ale nikdy ne finance.

Přes týden tedy pracuji, k tomu dálkově studuji další VŠ, po večerech vyučuji tanec, vařím teplou večeři (denně), peču, uklízím, peru, učím se a o víkendech pak pomáhám rodině se zahradou či v domácnosti.

A co na to moji přátelé???


Ti buď studují, nebo pracují, nebo mají koníčky nebo pomáhají, ale nikdo nedělá to vše najednou... nejsou, jak říkají - "divní" jako já..

A co si myslíte vy??

Vaše Miši


Miši,
proč máte pocit, že jste divná? Jen proto, že to říkají Vaši přátelé? A jsou to opravdu přátelé?

Pokud Vám povinnosti, které si "nakládáte na svá bedra", nevadí, proč něco měnit?

Přeji Vám, aby okolo Vás byli jen lidé, kteří Vás budou brát takovou, jaká jste, a především přítele, který Vás nikdy nebude využívat. 

Pusťte se do čtvrteční soutěže, přečtěte si pravidla a počkejte na další novinku, ve které se bude skrývat indicie, kde hledat již osmou soutěžní otázku!

Reklama