Na různé prapodivné exoty, kteří s námi cestují metrem, autobusem či vlakem si už asi zvykl každý z nás...

I když, zvykl? Někdo možná skutečně zvykl, někdo se jen psychicky obrnil a připravil na tu možnost, že opět v metru uvidí kuriózní individuum, které člověka připomíná opravdu jen hodně vzdáleně...

 

Zrovna nedávno se mnou jela v metru holčina, která fascinovala svým vzhledem a chováním většinu cestujících.

Roztrhané džíny obepínaly nožky, které připomínaly kvalitní, neošizené, pěkně tučné špekáčky. Přes tyto unikátní kalhoty jí vlála minisukně v zářivě zelené barvě a na hlavě se oné podivné osůbce usídlilo cosi, co možná kdysi bývalo kloboukem jejího praprastrýčka...

A věřte, že pohled na toto stvoření, svíjející se v rytmu hudby, byl skutečným zpestřením nastávajícího dne.

 

Ale ať ta osůbka byla jakkoli podivná, možná i z jiného světa, neobtěžovala. Nikoho si nevšímala, nevedla hloupé, či urážlivé řeči, neprovokovala. Žila si ve své vlastní dimenzi, kde hranice byly přesně dané... Můj svět, váš svět.

 

A já to beru.

Pokud mě nikdo nenapadá, neuráží, nesmyslně neosočuje, tak ať má pro mě za mě na obličeji masku z Vřískotu a klobouk Freddyho Kruegera.

 

Ovšem situace, kdy dáma v noblesním kožichu a s nehty delšími než Václavák se snaží chovat jako primadona ze špatného filmu, mě dokáže fakt naštvat.

 

Nedávno jsem nedobrovolně vyrazila s prckem na lékařskou prohlídku do Prahy. Bylo brzké ráno, mlha se valila po chodnících jak bělavá kaše a podzim se rozhodl, že právě dnešní den ukáže v plné parádě, kdože vládne měsíci říjnu.

 

Autobusy jsou v tuto ranní dobu pochopitelně srovnatelné s přefouknutým balónkem, který co chvíli praskne a tudíž snít, byť jen v koutku duše, o volném místě k sezení je rovno naprostému bláznovství.

 

Jen při nástupu do autobusu mi muž v saku třikrát přišlápl nohu k podlaze, žena v sexy kabátku mě uštědřila ránou loktem a postarší paní stále dokola opakovala: Ježišikriste, to je lidu, ježišikriste, kam všichni jedou, já se snad zblázním...

 

Jak jsme se všichni do autobusu vešli netuším... (Připadalo mi to totiž stejně nemožné, jako chtít narozené dítě vrátit zpět matce do lůna).

 

Synka z jedné strany drtil muž svým přerostlým břichem a ze strany druhé ho dusila slečna s batohem na zádech.

Proč si batoh nesundala, nevím. Pravdou je, že požádána byla několikrát, avšak jedinou odezvou na tuto žádost byl obličej zkroucený stejně, jako když si do úst vložíte nedozrálý citron.

 

Má víra, že tříleté dítě nebude muset čtyřicet minut stát a že nás přeci jen někdo pustí sednout, byla pochopitelně lichá.

Po patnácti minutách, kdy se na synkovi začala projevovat první známka nevolnosti, jsem požádala slečnu, která pohodlně seděla hned pod mou odumírající rukou (odumírající díky pevnému sevření synka), zda by byla tak laskavá a nepustila nás sednou.

Slečna, oblečená v kostýmku, za který by se nemusela stydět ani světová celebrita, mne přejela pohledem, ve kterém se odrážela nevyslovená otázka: A jste jako vůbec normální?

 

Bylo mi jasné, že v tomto případě je každá žádost a prosba jen zbytečnou snahou.

Synek se začal pomalu kroutit a jeho obličejík dostával lehce zelený nádech...

Nejvyšší čas s tím něco dělat, blesklo mi hlavou.

 

„Synovi začíná být špatně, může nás prosím někdo pustit sednou?“ otočila jsem se – v rámci možností na spolucestující, kteří seděli a byli tak bezpečně chráněni před dusivou tlačenicí.

 

Odezva byla jak jinak než nulová...

 

Zeptala jsem se podruhé, avšak větu jsem už nestačila doříct. Synek se lehce předklonil a vyprázdnil svůj žaludek na špinavou podlahu autobusu...

Bohužel zásah směr podlaha nebyl zcela přesný... Slečna v kostýmku ala jsem pravá dáma nebyla  tohoto zásahu ušetřena stejně, jako další tři cestující...

 

„No to snad není pravda! To si to dítě nemůžete uhlídat....“ její křik, který připomínal výstražnou sirénu se nesl celým autobusem.

 

Mimo omluvy, jsem to nijak nekomentovala. Udělali to totiž za mne ostatní cestující.

Jen třepotavá myšlenka o božích mlýnech mne ovanula jak drahý parfém.... Melou a melou a melou.

Reklama