Dobrý celý den všem ženám in,

i mužům, kteří sem zabloudí :-). 
Dnešní téma mě zaujalo hlavně jednou větou v zadání: jestli bych mohla vyměnit pohodlný život ve městě... atd.
Jejda, hned -  a jak ráda!!!

To je moje trvalá bolest. Já život ve městě nepokládám ani trochu za výhodu. Pro mě znamená spíš omezení. Žiju tady jen proto, protože nemám žádné bydlení na vesnici, a proto, že mě tady drží zaměstnání.

Jsem bytostně venkovský člověk.

Nepotřebuju k životu společenské večírky, premiéry, vernisáže, nablýskané výlohy. To všecko bych s chutí vyměnila za možnost vyběhnout hned z peřin na dvorek, na zahradu, pokochat se kdákáním slepic, ržáním koní i cvrlikáním vrabců.
Ucítit vůni jarní země po prvním teplém deštíku, natrhat si čerstvé narcisy, zabořit do jejich kytice nos, sednout si mezi rozkvetlé pampelišky... to všecko mi moc chybí. Zvlášť, když už jsem to prožila. Když se dívám na televizi a uslyším tam kokrhat kohouta, představím si, jak ležím v posteli u otevřeného okna, dovnitř se mi lije slunko a celý ten zvířecí symfonický orchestr mi fortissimem oznamuje, že na mě netrpělivě čeká.

Kdo mě tady trošku zná, tak ví, že jsem především "kočičí matka" a i teď v malém bytě s námi bydlí kočičky, ale kdybych.... toho "bycha" asi těžko kdy dohoním, ledaže bych vyhrála ve Sportce - kdybych mohla bydlet na venkově v domku se zahrádkou, asi bych měla celý zvěřinec. Slepice, kozy, ovečku, stádo koček, nějakého pejska - to je můj sen. Bez zvířat bych si život vůbec neuměla představit a nepochopím lidi, kteří je nepotřebují.

Gerda žirafa


Milá Gerdo,
jste můj člověk. Tak tu všechnu krásu, co popisujete, prožívám každé léto na chalupě. Jen ty slípky, kočky, ovečky a kozy jsou cizí. Ale jejich přítomnost a hemžení i tak vnímáte.
Máme "jenom"pejska, který do naší rodiny vnesl další (pozitivní) rozměr. A tři roky po sobě se mi poštěstilo mít koně (půjčeného).
Naučila jsem se s ním žít a vím, že to není žádná sranda, že to není jen o vyjížďkách a romantice, ale z devadesáti procent o makačce.
Přesto bych do toho šla natrvalo.

A kancl bych klidně vyměnila za maštal, ale musím počkat, až dcery dostudují a budou se umět postavit na vlastní nohy. A pak mě tady nikdo neudrží...
Reklama