Nakrátko střižené vlasy nagelované vaječným bílkem, naolejované tělo, nahoře bez, jen nápadné šperky a sukýnka z banánových slupek. To byla image nejslavnější černošské tanečnice a zpěvačky Josephiny Bakerové. Také díky ní dobyla Evropu…

S kariérou posluhovačky v bělošské rodině, s níž začala v dětských letech a která byla jediná možná v jižanských státech USA, se rozhodně nemínila smířit. Narodila se jako Freda Josephine McDonald v roce 1906 v Arkansasu. Matka pocházela ze Senegalu a měla indiánsko-černošský původ, údajný otec prý byl Španěl. Proto ten exotický vzhled.

Už jako malinké děvčátko zbožňovala tanec, a tak už v devíti letech začala po pracovní době tančit v nočních klubech. Jako šestnáctiletá už hrála divadlo a v sedmnácti se dostala do New Yorku, kde jako sboristka tančila na jevišti hudebního divadla. Chodila na konkurzy a odmítnutí ji vůbec neodradilo. Věřila si a brzy slavila úspěch i jako sólistka. Jenže v Americe, té zemi svobody, byla na závadu její barva pleti. Obecenstvo jí tleskalo, ale na oběd by s ní nešli.

Josephine Baker Píše se rok 1927, kdy jednadvacetiletá Josephine přijíždí do Paříže, která jí v krátké době leží u nohou. Získává angažmá ve Folies Bergère či Casino de Paris. Tady nikdo její barvu pleti neřeší. V roce 1931 nazpívá píseň J’ai deux amours - Mám dvě lásky, v níž se vyznává z lásky k Francii a Paříži, která se napříště stane jejím domovem. I mnozí umělci žijící v Paříži jsou z ní nadšení -  Jean Cocteau, Pablo Picasso,  Ernest Hemingway...

Zakládá vlastní kabaret Chez Josephine na ulici Fontaine, ale to jí nebrání, aby vyrážela na turné po evropských i světových velkoměstech. V roce 1928 po Vídni navštívila Budapešť, Bukurešť, Gdaňsk, Kodaň, několik německých měst. Tehdy se zastavila i v Praze. Podruhé pak v roce 1932, kdy zpívala a tančila v Lucerně a osobně se setkala s filmovým magnátem Milošem Havlem.

Ze svých turné po celém světě se vždy vracela do Paříže, kde roku 1937 získala francouzské občanství. Když totiž přijala nabídku na turné v Americe, přijetí publika bylo na rozdíl od Evropy více než chladné. I když bydlela v luxusním hotelu, musela jako černoška používat zadní vchod pro zaměstnance!

Své nové vlasti se odvděčila za druhé světové války, kdy navázala spolupráci s Hnutím odporu. A protože měla všude dveře otevřené, stala se špionkou a pašovala cenné informace z nepřátelské strany ve svém osobním prádle. Za tyto její zásluhy jí byl po válce francouzskou vládou udělen Řád čestné legie a od prezidenta de Gaulla dostala Válečný kříž.

Zámek Les Milandes

Zámek Les Milandes

Vdala se čtyřikrát, poprvé už ve třinácti, aby se vzápětí rozvedla. Milenců a prý i milenek měla také nepočítaně. Jméno Baker získala díky druhému manželovi a pod ním už vystupovala po zbytek života. A to ho opustila ve svých 16 letech! Velice toužila po dětech, ale po několika potratech a porodu mrtvého dítěte jí musela být ze zdravotních důvodů odebrána děloha.

Josephine s dětmi

Josephine se svými dětmi

I to byl jeden z důvodů, proč postupně adoptovala dvanáct opuštěných dětí různých ras a náboženského vyznání. Říkala jim „duhové děti“. Bydlela s nimi na zámečku Les Milandes, který se stal v roce 1950 jejím sídlem. Tím také otevřeně bojovala proti rasové diskriminaci, což ji trápilo od útlého dětství. Příliš nevystupovala, a tak začala mít postupně velké finanční problémy, které vyvrcholily v roce 1968. Svého zámečku se musela pro ohromné dluhy vzdát.

Tehdy přišla pomoc od monackého knížecího páru, díky nimž získala vilu poblíž Monaka a finanční prostředky na vyrovnání dluhu. A kněžna Grace jí pomohla vrátit se i na jeviště, když jí nabídla možnost vystoupení na koncertu Červeného kříže. Josephine už nebyla nejmladší, ale nabídky, kterých bylo zase víc než dost, neodmítala, i když vystupování ji čím dál více zmáhalo. Koncertovala i v berlínském Friedrichstadt-Palastu či newyorské Carnegie Hall.

V dubnu 1975 ji po pařížském koncertu uspořádaném k padesátému výročí jejího vstupu do showbyznysu, když odpočívala v pronajatém bytě, postihla srdeční mrtvice. Z komatu se už neprobrala. V Paříži jí vystrojili velkolepý pohřeb se všemi státnickými poctami. Místem jejího posledního odpočinku se stalo Monako.

 

Foto: Wikipedie

 

 

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Pavlova není jen zákusek

La Goulue: Královna Montmartru

Isadora Duncanová, tanečnice tanečnic

Reklama