Ahojky Ivetko a milé žínky ;-),

včera jsem si přečetla téma pro dnešní den a hned mě napadlo, že pokud bude chvilka času, podělím se o jeden kraťoučký příběh, který dnes vyprávím pro pobavení, když je někde řeč o příjmeních.

Byla jsem tenkrát ve čtvrtém ročníku střední školy a díky dobrému prospěchu jsem vyfasovala patronát nad jednou třídou prváků. K mému neštěstí se jednalo o třídu plnou kluků, mezi kterými jsem navíc byla úplně nejmenší. Ale co, řekla jsem si a hrdě vkročila do nabité učebny.

Stoupla jsem si za katedru, představila jsem se, vysvětlila jim, kdo jsem a v čem jim mohu být prospěšná. Vše bylo vyřčeno za chvíli, a tak jsem řekla: "Já se Vám na začátku představila a teď to samé čekám od Vás. Prosím, postupně vstávejte, řekněte své jméno, odkud jste a klidně i něco víc o sobě." S dobrým pocitem zvládnutého začátku jsem si sedla na roh katedry a poslouchala. Bohužel ne dlouho, přesto, že to celé začalo pohodově.

Ve třetí lavici se postalil vysoký mladík a po třídě zahřmělo: "Pytel". Okamžitě po něm se zvedl jeho soused a stejně nahlas pronesl: "Šourek".

V tu chvíli jsem ztratila dech, zrudla a vylítla ze třídy. Ten den jsem se tam už nedokázala vrátit. To víte, sedmnáctileté střevo před bandou čtrnáctiletých frajerů.

Když jsem se před nimi objevila podruhé, omluvila jsem se a řekla, že pro jistotu zůstaneme pouze u křestních jmen a doufám, že jiné překvapení pro mě již nemají.

Hezké úterý přeje

Jacquelline

Btw: kluci se tak opravdu jmenovali, dokonce byli oba Jirkové a čistě náhodou si sedli vedle sebe. A já zdaleka nebyla jediná, které jejich představení dostalo :-).


Milá Jacquelline,
utekla bych ze třídy také, zvlášť kdybych se podívala do lišáckých tváří těch skoro dospělých dětí :-). Ani bych se nedivila, kdyby fakt, že společně seděli v jedné lavici, vůbec nebyla náhoda!

Reklama